Všichni lžou. Pozvánka do Sandoměře

recenze

„Duchové se rozhodně nezjevují o půlnoci. O půlnoci ještě běží v televizi večerní filmy, dospívající chlapci intenzivně myslí na své učitelky, milenci sbírají síly k dalšímu milování, stárnoucí manželé vedou vážné debaty na téma ,co se děje s našimi penězi, dobré manželky vytahují buchtu z trouby‘ a špatní manželé budí děti, když se v opilosti pokoušejí trefit klíčem do zámku. O půlnoci je všude ještě příliš živo na to, aby přízraky mrtvých vzbuzovaly náležitý dojem. Docela jinak je to před úsvitem, kdy podřimují dokonce i pracovníci čerpacích stanic a kdy špinavé světlo začíná vykrajovat ze tmy bytosti a předměty, o jejich přítomnosti jsme neměli tušení.“ Už z toho citátu, který jsem vybral hned z úvodu první kapitoly knihy Zygmunta Miloszewského Zrnko pravdy, je podle mého mínění poznat, že máme co do činění s autorem, který opravdu umí psát. Připouštím však, že úryvek je možná svým způsobem i poněkud matoucí. V recenzovaném titulu totiž nejde o žádnou fantastickou duchařinu. Pokud tedy těmi duchy nemíníme stíny minulosti, desítky let vzdálené, a přesto tak živé. S hlavním hrdinou, prokurátorem Szackim, se ocitáme v současné Sandoměři, menším polské městě. Postupně se tam odehraje několik vražd, které mají podle všeho náboženský, rituální podtext. Ovšem věci nejsou často tak, jak se na první pohled jeví, a navíc, jak se dostalo i do nadpisu mé recenze, všichni, nebo skoro všichni, lžou, takže … A vlastně dost. U detektivky zvláště nesluší se prozrazovat víc.

Co však jako recenzent prozradit mohu a musím, je svěřit se vám se svým přesvědčením, že být Miloszewski autorem nějakého velkého jazyka, nejlépe toho anglického, jeho sláva by byla, nepřeháním, světová. Jméno veleúspěšného Dana Browna vám při čtení, tipuji, nejednou vytane na mysli. Na některých místech by jeden sázel na to, že řádky pocházejí z pera autora amerických bestsellerů. Proto patří dík brněnskému nakladatelství Host, že se postaralo o představení Miloszewského českým čtenářům. Ostatně Zrnko pravdy není první a přepokládám ani poslední autorovou knihou, která v překladu v tomto nakladatelství vyšla.

K překladu Terezy Pogodové nelze mít žádné výhrady. Pouze jsem se podivil, na kolika místech některá z postav „vyprskla smíchy“ . Nedokážu posoudit, nakolik je to překladatelčino oblíbené spojení či nakolik prskají smíchy už hrdinové v originálním znění. Sám bych dal raději přednost prostému „rozesmála se“ , „začala se smát“ , „zasmála se“ .

E-kniha je, alespoň tedy ve formátu MOBI, který jsem měl k dispozici, vypravena bezvadně, jak je ostatně v nakladatelství Host dobrým zvykem.

Podle knihy byl v Polsku natočen stejnojmenný film. Na webu filmweb.pl dostal solidních 7,1 bodů z 10. Nepochybuji, že zásluhu na tom má i kvalitní knižní předloha. Tu vám k přečtení vřele doporučuji.

Komentáře (0)