Vražedný plán

recenze

Simone se spolu se svými nejlepšími kamarádkami vydala do kina, aby zapomněla na své zlomené srdce. Pohodové chvíle se však nejen pro ni, ale i pro všechny návštěvníky obchodního centra včetně Reeda, který si tam přidělával, změnila v horor. Tři ozbrojení kluci začali střílet a zemřely desítky lidí, nemluvě o zraněných. Po takovém traumatu už ničí život nebyl takový jako dřív.

Simone se odstěhovala do New Yorku, kde studuje školu, která ji nezajímá, má práci na kterou je překvalifikovaná a spí s lidmi, jejichž jméno hned zapomene. A především se vyhýbá domovu a jakékoli zmínce o té osudné střelbě. Reed se na rozdíl od Simone rozhodl přidat se k policii, aby mohl zabránit lidem páchat další taková zvěrstva.

Ale teď to vypadá, že někdo zabíjí lidi, kteří před lety unikli masakru. Možná, že všechno nakonec bylo složitější, než se zdálo a ať se člověk snaží zapomenout sebevíc, minulost se nenávratně začíná prolínat s přítomností.

Příběh je napsán v er formě, což je podle mě skvělá volba, protože autorka přeskakuje mezi příběhy hned několika postav. Ale přestože mám knihy z více úhlů pohledu ráda, tak tady to podle mě způsobilo víc škody než užitku. Především ani er forma nedokázala navodit pocit, že se jedná o jeden příběh, spíš to byly fragmenty jednotlivých příběhů, které k sobě zkrátka nepasovaly, i když z hlediska příběhu se tak zdát mohlo. Především kvůli tomu se mi kniha nečetla zrovna dvakrát dobře, ale nebylo to právě autorčiným stylem psaním, jako spíš právě tím, že se rozhodla knihu napsat tímto způsobem.

Mnoho pohledů mělo vliv bohužel i na děj. Autorka sice vymyslela opravdu zajímavou a především komplikovanou zápletku, kde nechybělo opravdu nic. Jenže byla ke čtenářům až příliš upřímná a tak v podstatě velká záhada, která se měla odhalit, až na konci byla jasná už na samém začátku, což je opravdu škoda, protože potenciál tohoto příběhu je velký.

Řekla bych, že ani délka knihy její kvalitě zrovna dvakrát nepomohla. Kdyby byla kniha tak o sto stran kratší a o pár úhlů pohledu chudší, byla by perfektní. Autorka má totiž skutečně brilantní spisovatelskou mysl, co se příběhu týká. Jen mám dojem, že v tomto případě zkrátka nevychytala ty ostatní složky, které jsou pro dobrou knihu důležité.

Postavy se jí však docela povedly. Všechny jsou skvěle popsané, vzhledově i povahově, a nechybí ani náhled do jejich myslí a příběhů. Je pravda, že občas mi přišlo, že některé jejich skutky a proměny jsou trochu nedovysvětlené, ale nebilo to do očí ta výrazně, že by to záměr celé postavy změnilo.

Kniha Povolené ztráty se mi líbila, ale bohužel musím říct, že je to spíše průměrnější příběh. Od Nory Roberts, která má na svém kontě už desítky knih a opravdu dobrých knih, jsem zkrátka čekala něco mnohem lepšího, víc dotaženějšího. Ovšem i tak není kniha rozhodně špatná. Je to taková milá oddechovka s nádechem tragédie, která ale bohužel nepřekvapí.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Alpress.

Komentáře (0)