"Vím, že jsi tady..."

recenze

Prorok (2014) / Bolkonská

Druhý díl této trilogie byl tak skvělý, že jsem měla vážné obavy, co paní autorka Stevensová asi předvede ve třetím pokračování. Překonat takhle nastavenou laťku se zdálo nemožné. Ale stejně překvapila – neřekla bych, že je třetí lepší, jen je prostě úplně jiný.

Najít Amelii zpátky v Charlestonu bylo pro mě jako pro čtenáře svým způsobem jako pro ni – jako vrátit se domů. Taky jsem se samozřejmě těšila na smutně krásného, krásně smutného Devlina, jenž ve druhé části vůbec nebyl. Z té sem zato přeběhl pejsek, určitě si ho pamatujete, ten chudák, co ho téměř utýrali k smrti na psích zápasech. Amelia si ho ponechala, nadále je po jejím boku a střeží každý její krok.

Nic netušícího Devlina pořád pronásleduje duch zemřelé dcerušky a také manželky. Nebo možná není správné říkat, že nic netuší – nejspíš si to jen nechce přiznat. A Amelia se bojí, že pravdu by neunesl, a tak radši mlčí. Možná se jí podaří mu pomoci bez toho, aby o tom věděl. Duch malé Shani se jí totiž znovu začne zjevovat a je úplně jasné, že něco není v pořádku. Shani zanechává vzkazy, úpěnlivě prosebné...

„Shani?“ šeptla jsem její jméno.
Ticho.
Dívala jsem se na houpačku pohybující se dopředu a dozadu a představovala si, jak přitom holčičce poletují vlasy a vlají modré šatičky. Jako bych slyšela zvonit její nevinný smích.
Kolikrát si na ni takhle vzpomněl Devlin? Kolikrát procitl ze sna s bolestnou touhou vzít vlastní dítě do náručí, jen aby se vzápětí rozpomněl na bolestnou realitu? Během těch dvou let, co byla Shani mrtvá, si musel její smrt přehrávat znovu a znovu. A pokaždé, když se probudil, opět zakoušel zoufalství.
Moje srdce dál bilo v klidném tempu. „Vím, že jsi tady,“ zavolala jsem tiše.

Na příběhu asi nejvíc děsí to, že nemáte ani trochu pocit, že je to duchařská smyšlenka. Všechno zní děsivě reálně. Co když jevy a drobné incidenty, jež připisujeme náhodě, mají ve skutečnosti na svědomí nějaké nadpřirozené síly? Jak si my, co jsme potlačili instinkty a bláhově spoléháme na svůj (přiznejme si – omezený) rozum, můžeme být jistí, že neexistuje nic krom toho, co vidíme nebo čeho se můžeme dotknout?

Do toho teď Stevensová zapojí i několik dalších, ještě pravděpodobnějších věcí, jako třeba hypnózu či účinky některých méně známých rostlin.

„Byl tam na ulici s tebou. Vyvolal v tobě přesvědčení, že jsi někde jinde, to však byla pouhá iluze. Už jsem ho viděl tohle dělat.“
„Mluvíš o hypnóze?“
„O drogách a hypnóze. Nevím, jak to dělá. Ale jednou jsem viděl, jak přesvědčil nějakou ženu, že se jí uvnitř v těle plazí hadi. Než jsme ji stihli zkrotit, málem si z těla sedrala kůži. Darius se jenom smál – prý je to běžný salonní trik.“
„Proč by takové věci dělal?“
„Těší ho, když má nad jinými lidmi moc.“

Tato kniha se nedá číst natřikrát, ani nadvakrát, nedá se od ní odejít, začtete se a musíte to dokončit. Ani ne tak proto, že toužíte zjistit, jak to dopadne. Prostě jen nemůžete Amelii (a sebe) opustit někde uprostřed, když se ze všech stran pomalu plíží něco nejasného, hrozivého, a možná nebezpečného. Svým způsobem se taky potřebujete uklidnit, ujistit se, že je všechno vysvětlitelné, racionální, všechno je v pořádku. Toho se samozřejmě nedočkáte. Ale o to je to lepší.

Jako obvykle u románů, které mě bavily, recenzi se mi vůbec nechtělo psát, věděla jsem, že ji nenapíšu ke své spokojenosti. Ale něco jsem k tomu říct musela. Pro tu malou šanci, že se o trilogii dozví víc lidí. Protože za to fakt stojí. Je zvláštní, že v tom dnešním moři bestsellerů stojí takový malý klenot vlastně bokem, téměř nepovšimnutý.

Pak je ta kniha vlastně taky taková ztracená zahrada, jen pro ty, co během bloudění uličkami knihkupectví náhodou dojdou k jejím branám.

Anebo to – zase – třeba vůbec není náhoda... ;-)