Vieweghova cesta od Biomanželky k Biomanželovi

recenze

Jméno Michala Viewegha je už od 90. let synonymem pro „úspěšného spisovatele“. Jedná se v podstatě o jediného spisovatele, který se stal zároveň mediální hvězdou. Jeho sláva dávno přesáhla hranice literárního světa, mnoho jeho knih bylo zfilmováno, svým psaním si dokáže více než nadprůměrně vydělávat. I lidé, kteří se knihám jinak vyhýbají, vědí, kdo Viewegh je, jak vypadá a co se mu stalo. Ano, příběh, který „napsal sám život“, příběh o Vieweghově prasklé aortě z roku 2012, není třeba dlouho představovat.

Je pochopitelné, že knihy vydané po takové osudové nehodě nesou její patrné stopy. Ať už je to terapeuticko-rehabilitační text deníkového charakteru Můj život po životě (2013), nebo sbírka groteskních povídek o životní deziluzi a ztrátě soudržnosti vlastní osobnosti s názvem Zpátky ve hře (2015), v obojím je vliv zdrcujícího zážitku zcela klíčový. Jak to tak vypadá, na toto nastavení si budeme muset zvyknout, protože to zatím nevypadá, že by Michal Viewegh hodlal vytyčenou linii psaní opustit. Příkladem je i nový román Biomanžel.

Více než autobiografie
Biomanžel zřetelně navazuje na starší knihu Biomanželka (2010); rozvíjí totiž osudy týchž hrdinů – spisovatele Mojmíra, jeho manželky Hedviky, dvou dcer a chůvy-duly, vypravěčky příběhu. Mojmír je postava zřetelně autobiografická, ale hledat souvislosti mezi událostmi v knize se skutečností, by bylo čtení zjednodušující až bulvární. Vytratila by se bohatost příběhu, který je i na malém prostoru schopen překvapovat a pohrávat si se čtenářem. Třeba ve scéně, když se Mojmír ve stavu klinické smrti, objeví na nemocniční chodbě coby přisprostlé strašidlo:

Chvíli nad mojí poznámkou uvažuje a potom se chytne svou astrální hlavu.
„Panebože,“ říká nevěřícně. „Tohle je tak ponižující! Bytostný racionalista po smrti proměněn v ducha! V živou mrtvolu! Tohle musel vymyslet skutečně zapálenej sadista!“
– Michal Viewegh: Biomanžel

Román velkých změn
Dula je stále více okouzlena svou schopností produkovat literární text, protože tak to může Mojmírovi „nandat“ přímo na jeho domácím hřišti. Často se až nadbytečně obrací přímo na čtenáře (resp. na čtenářky), což působí místy rušivě. Naštěstí, když dochází na popis nejdůležitějších okamžiků rodiny, její iritující komentáře utichnou, vyprávění přejde do neutrální er-formy a soustředí se na příběh samý. Je to tak dobře, neboť tehdy by nemilosrdná sžíravost duly nebyla ani trochu ozdravná, ale naopak vyloženě trapná.

A nyní se, mé milé dámy laskavě soustřeďte, přichází zásadní scéna Mojmírova manželství s Hedvikou (a možná je to dokonce jeden z nejdůležitějších momentů celého Mistrova života).
Připraveny? Tak jdeme na to.
– Michal Viewegh: Biomanžel

Zatímco Biomanželka pojednávala o stále se rozšiřující oblibě alternativních proudů myšlení a o změnách, které ve společnosti způsobily a kterým se obě pohlaví musela chtě nechtě přizpůsobit, román Biomanžel je o nutném vystřízlivění z tohoto ezoterického boomu. Na pozadí dramatu rodiny, která se rozpadá pod tíhou zdravotních i vztahových problémů, se karta nenápadně obrací. Někdo zradí svá stará přesvědčení, čímž se ukáže, jak povrchní ve skutečnosti byl, někdo dokáže poznané pravdy aplikovat do svého života a možná se tak stane lepším člověkem – mužem – manželem. Biomanželem.

Komentáře (0)