Victorka jde do finále

recenze

A je to tady. Vše jednou končí a stejně tak nám i Victorie Bergmanová odvypráví poslední část svého zatraceně spletitého příběhu. Autorská dvojice Erik Axl Sund se s tím zase příliš nepáře a díky tomu si i ve třetím a závěrečném pokračování zachovávají svůj vysoký standard.

Naše milá vyšetřovatelka Jeanette Kihlbergová je stále stejný výkonný pracovní stroj, který prakticky nezná únavu a nebojí se svým nadřízeným šlápnout na kuří oka, přičemž ze zřetele neztrácíme i její lidský rozměr. Tedy to, jak se plácá v rozvodovém řízení a snaží se najít cestu ke svému pubertálnímu synkovi. I když tato dějová linie je tu tentokrát opravdu hodně na okraj.

Sofia Zetterlundová je čím dál zmatenější, má častější výpadky paměti a někdy je ráda, že si pamatuje, co měla ráno k snídani. A za to nemůže nikdo jiný, než Victoria Bergmanová, jež se čím dál častěji hlásí o slovo.

No a samozřejmě nám také přibudou další mrtví. Jak byly v předchozím díle mrtvoly malých chlapců uloženy k ledu, tak nyní ledy zřejmě povolily a na hladinu vyplouvá černý pytel s malými ostatky. Opět skvěle nabalzamovanými. Vyšetřování je obnoveno. Navíc podezřelých v kauze zneužívání nezletilých nám kvapem ubývá. Všichni umírají za podivných okolností. A ti, co přežijí, tahají kačera na psychiatrické klinice.

Jak jsem si říkala, že mi pánové zamotali hlavu ve druhém díle, kdy jsem byla skálopevně přesvědčená, že vím, jak to celé asi je, tak tentokrát mi rozbili i mé poslední chabé dedukce. Pravda, stály sice na vratkých základech, ale doufala jsem, že alespoň něco jsem si jakž takž odvodila blízko k pravdě. No tak ne.

Pýthiiny rady jsou chladnokrevnou a cílevědomou cestou za pomstou, slibující prchavý náznak svobody. Je to cesta, která opět prověří, jak jste schopní uchovat si oběd na svém místě mezi žaludečními stěnami. Po psychologické stránce pánové znovu excelují a přehazují bahno duševního marastu plnými lopatami. Nebrodí se jen tak lehce při kraji, ale hezky si navlékli vysoké holiny a s chutí, místy skoro až chorobnou, se vrhají do neznámých hlubin. A při té cestě vám vesele hází všechnu tu špínu do obličeje.

Šílené klubko se nám pomalu rozmotává, nitky na sebe začnou navazovat, podhoubí se dostává na světlo a před čtenářovými zraky tak defilují všechny záhady z předchozích dílů ve své syrové nahotě. Zpočátku mi sice děj přišel trošku váhavý, ale to se celkem rychle spravilo a Pýthiiny rady nabraly na otáčkách. Motivy, pohřbené v minulosti, natahují své kostlivé ruce a zatínají je do přítomnosti. Duchové zírají svýma prázdnýma očima na živé a lákají je k sobě.

Finální díl se četl minimálně stejně dobře jako díly předchozí. I když jsem se bála, aby autoři neztratili dech a děj zbytečně nenatahovali jako silně jetou žvýkačku, nestalo se tak. K mé velké úlevě. Od začátku do konce se tak rozhodně nenudíte. A navíc na vás čeká závěr, který jste rozhodně nečekali. Za to mají ode mě pánové plusové body. Zajímalo by mě, jestli se jim v hlavách rodí další zvrhlé a šílené nápady na knihy. Se zvrácenou touhou doufám, že ano.

--- Msta má žlučovitou příchuť a je jedno, kolikrát si vyčistíte zuby, hořkost zůstává. Zažírá se do skloviny a do dásní. ---

--- Neber mi nenávist. Ta jediná mi zbývá. ---

Komentáře (0)