Velmi zábavný filozof

recenze

Neznám žádné jiné Barnesovo dílo a název tohoto mě mírně
odrazoval – je léto, nechci nic těžkého, filozofujícího. Ani žádné recenze jsem
předtím nečetla, takže jsem neměla ponětí, do čeho jdu. Pro ty, co na tom jsou
stejně – jen žádné obavy. Vědomí konce má
překvapivě silný příběh a hloubá velmi čtivým (ano, téměř letním) způsobem.
A to, co se píše ve většině recenzí, vám také nebude chybět.

 



Dodatečně jsem se například dozvěděla, že název odkazuje
k dílu francouzského historika Franka Kermodeho: Smysl konců. Barnes s ním prý polemizuje. Nicméně má
to být bonus pro fajnšmekry a k pochopení ho vůbec nepotřebujete, tato mezírka
ve znalostech vás o nic neochudí. (I když pro nadšence poznamenávám, že do
češtiny přeloženo bylo; pokud si někdo opravdu chce vzít nějaký traktát jako předkrm
k Barnesovi, i beztoho skvělého.)

 



Příběh se otvírá vzpomínkou na školní časy. Vypravěč Tony byl ve
třídě z těch bystřejších, a taky si toho byl vědom a v souladu se svým
věkem se ke všemu stavěl s lehkou ironií. Spřátelil se se dvěma sobě
podobnými spolužáky a později ještě s nově příchozím Adrianem. Spolu si četli
klasiky literatury i filozofie a komentovali význam paměti a dějin. Ano, tady
to už něčím zavání, nicméně Barnesovo spisovatelské umění z toho dělá
velmi zábavné čtení. Hravé, jen napůl vážné rozhovory čtyř mudrlantů a pak
trochu vážnější útržky debat ve škole. Živé, briskní dialogy prokládané obyčejnějšími
chlapeckými starostmi – jako třeba první láska.

 



Jednou
o prázdninách mě pozvala na víkend k nim domů. Bydleli v hrabství Kent na
Orpingtonské trati v jednom z těch předměstí, která přestala na poslední
chvíli betonovat přírodu a od té doby si samolibě říkají venkov. Ve vlaku z nádraží
Charing Cross jsem začal mít obavy, že můj kufr – jediný, který jsem měl – je příliš
objemný a že kvůli němu můžu lidem připadat jako bytový zloděj. Na zastávce mě
Veronica představila svému otci, který otevřel kapotu svého vozu, odebral mi
zavazadlo a začal se smát.

„Vypadá to, že se k nám hodláte nastěhovat, mladíku.“

 



Cesty kamarádů se později
rozejdou. Tony skončí v Bristolu a sleduje celkem rychlý rozpad svého
vztahu s Veronicou. Tato drobná, tajnůstkářská dívka, která ho odmítá
pustit za jistou hranici, se v jeho vzpomínkách stává vděčným terčem kousavých
poznámek – přestože si vypravěč tento trochu temně humorný nadhled uchová téměř
až do konce, tyto úvodní pasáže jsou jednoznačně nejzábavnější.

 



V každém případě se pak
Veronica dá dohromady právě s Adrianem, kterého výjimečné inteligenci se
Tony obzvlášť obdivoval, a mladý hrdina v záchvatu trpké zloby pošle šťastné
dvojici jedovatý dopis. Samozřejmě velmi stylově, elegantně napsaný – k průměrné
vulgárnosti by se tak rozumný hoch nesnížil. Mnoho desítek let později, když už
má za sebou nepovedené manželství, vychoval dceru a stal se dědečkem, nečekaně
dědí – Veroničina matka mu odkázala Adrianův deník. Veronica mu ho však odmítne
odevzdat a místo toho mu pošle kopii právě toho rozzuřeného dopisu, na který by
už ani nebyl pomyslel.

 



Takže co se vlastně stalo? Co dělal
Adrianův deník u její matky? Proč se Veronica zlobí? Pro jeden starý dopis?
Samozřejmě vás ten deník také bude zajímat, také si v něm budete chtít číst,
a tak půjdete s Tonym stránku po stránce dál a dál. Tony mezitím bude
muset provětrat svou paměť a doplnit několik chybějících úlomků – jen proto,
aby zjistil, že možná několika lidem zničil život, i když snad nechtěně. Na deníku
už snad ani nezáleží.

 



To je na tom krásné – Barnes
ukazuje minulost jako něco pohyblivého, vrací se k ní a přesýpá ji mezi
prsty – a je to filozofie, avšak zpravidla úplně přirozeně začleněná do velmi
poutavého příběhu. Nejsem z těch nejosvícenějších, přesto snad ani není možné
uhodnout konec dřív, než nám jej prozradí sám autor. Vzchází z toho jaksi „nedramatická“
tragédie, která člověka nutí se zděšením se ohlédnout na vlastní neprozřetelné,
lhostejné malé činy, jejichž následky možná ještě ani nedohlédl.

 


Naštvaný, zhrzený mladý muž
ledabyle vyplivne semínko rozžvýkaného hněvu a padesát let později zjišťuje, že
z něho mezitím vyrostl jedovatý strom. Zbyla vzpomínka na mrtvého přítele,
kterého vlastně zas tak dobře neznal. Zbylo postižené dítě, které přece za nic
nemůže. Zbyla Veronica, stará a zlomená, první a poslední láska, jo.

 


Těžko vystihnout, jak Barnes dokázal
skloubit úvahy o úplně zásadních lidských otázkách, o dějinách malých i velkých
a odvěkém pocitu viny za něco, co jsme přece vědomě nezpůsobili, s krásně čtivým
příběhem starého milostného trojúhelníku. Ale podařilo se mu to. Dobrá příležitost
podívat se na tvorbu tohoto autora, prý nejfrancouzštějšího z anglických
spisovatelů, trochu blíže.

 



A možná taky – dobrá příležitost
podívat se na vlastní minulost. Možná není tak nevinná, jak jsme se domnívali.

Vědomí
konce je prostě skvělým začátkem…

Komentáře (0)