Věda a city; balet a bolest

recenze

Lazarovy ženy (2015) 5 z 5

/ Thanyss

Lazar? Není to ten chlápek z Bible, co ho zázračně vzkřísil z mrtvých Ježíš těsně před tím, než jeho samotného zatkli a ukřižovali? Jo, to je přesně on. Jenže o něm tahle kniha není.

Bylo nebylo, kdysi dávno v Rusku, v jedné zapadlé vesničce, spatřil světlo světa Lazar Lindt. Nikdo nezná jeho minulost, když se v osmnácti letech dopotácí zavšivený a špinavý do Moskvy, kde žádá o místo na univerzitě. Pod zanedbanou skořápkou se totiž skrývá geniální mozek. Pro Lazara se ten den změní život. Nejen, že se může věnovat svému matematickému bádání, ale nalézá novou rodinu v postavě profesora Čaldonova a jeho manželky Marusjy. Lazar se tak stává synem bezdětnému páru.

Kniha sleduje několik generací, jejichž ústřední osou je samotný Lazar Lindt, a s pomocí jeho příběhu a příběhů jeho potomků, si tak projdeme i dějiny Ruska dvacátého století. A to není zrovna málo, na to, jaký má kniha stránkový rozsah.

Marina Stěpnova vykreslila před čtenářem zářivou a bohatou fresku lidských osudů, emocí a přání. I těch neuskutečněných. Nalévá nám koktejl lásky, radosti, smutku, ponížení i bolesti. Beznaděje i sebezapření. Odhodlání i jiskřičky naděje.

To vše dokresluje skvělý autorčin vypravěčský talent. Po dlouhé době jsem v rukou držela knihu, která ve mně dokázala spustit salvu všemožných emocí. Prožívala jsem Lazarovu čistou a nikdy neopětovanou lásku k jeho o třicet let starší náhradní matce Marusje, stejně jako jsem trpěla zoufalstvím, když si krásná a velmi, velmi mladá Galočka musela díky výhrůžkám vzít zestárlého akademika Lazara Lindta a vzdát se tak své mladé lásky a života ve prospěch někoho, koho se od prvního okamžiku bála a koho až do konce života nenáviděla.

Cítila jsem stejný chlad, jaký musela cítit Galina Petrovna - Galočka - ke svému nechtěnému potomku. Doslova jsem viděla, jak se její srdce zatvrzuje a její jedinou útěchou na tomto světě se stává život v luxusu. A nebohý Lazar celou dobu nic netuší a oddaně miluje svou přenádhernou ženu, jež je s věkem čím dál přitažlivější.

Lazarovy ženy jsou příběhem o tom, jak jedno nešťastné rozhodnutí po uši zamilovaného starce, dokáže ovlivnit životy několika generací. Netrpí jen Galina Petrovna, ale i jejich syn Boris a následně vnučka Lidočka, dívka, jež v sobě nosí neuvěřitelný baletní talent. A zároveň balet do hloubi duše nenávidí.

Tahle pestrá směsice exaktní vědy, smyslného baletu, bezpodmínečné lásky i lásky neopětované, viníků bez viny i obětí bez fyzických zranění, vytváří dohromady něco neopakovatelného. Něco, na co budete myslet ještě velmi dlouho po přečtení a snad se i zamyslíte, jestli vaše přání nejsou příliš sobecká. Zda by i vaše touhy, kdyby se naplnily, nemohly naráz sežehnout něčí duši a vzít mu štěstí na celý život.

Lazarovy ženy vám předkládají zrcadlo, díky němuž můžete spatřit rozdíl mezi životem a přežíváním. Pokud se ovšem dokážete dívat. Máte na to odvahu?

--- Byl to prostě génius, který stál pevně na zemi, přičemž génius v naprosto biologickém smyslu slova. Klasická patologie mozku. Opravdu. Nejspíš nějaká vzácná mutace. Já za to nemůžu, to samo. ---

--- Postavte se zpříma na špičky a vyslechněte si přednášku o vlastní neschopnosti, dozvíte se, že jste beznadějný mrzák, co se k ničemu nehodí – nevisíme na tyči, dál stojíme na špičkách, držíme paty, paty, no tak, slyšíš! Dostanete bičíkem po lýtkách, dlaní přes tváře, do rytmu zatáhnout naráz břicho i zadek, vžijte se do všeho, co prožívají děti, které ve zdánlivě roztomilém a živém houfci sbíhají po stupních školy, uvědomte si, co dobrovolně vyhnaly ze svého života – zákusky, večerní pohádky, přátelství, první lásku, pečené brambory s domácím karbanátkem, důvěru k dospělým, k vrstevníkům, v sebe sama. Položte na druhou misku vah všehovšudy možnost vyběhnout na scénu, abyste publiku vysekli přepjatou a strojenou úklonu.
Zvolte.
A nikdy té volby nelitujte.
Teď víte, co je to balet. ---