Ve světle nebo ve stínu

recenze

Ve světle nebo ve stínu (2017) / Nikolaoss
Ve světle nebo ve stínu
Za normálních okolností si na povídkové antologie moc nepotrpím. Je to na mě příliš krátký útvar a proto si je většinou tolik neužiju. Když se ale mezi tituly na Velký knižní čtvrtek objevila kniha Ve světle nebo ve stínu, neodolala jsem. Jednak povídky psalo až moc mých oblíbených autorů na to, abych vůbec odolávat chtěla a pak také rozhodlo to spojení s obrazy Edwarda Hoppera.

Jak jsem už zmínila, na knize se podíleli autoři zvučných jmen. Za všechny uvedu alespoň mně nejznámější: Jeffery Deaver, Stephen King, Michael Connely… Ale ani ti ostatní za nimi v kvalitě povídek nijak nezaostávali. A já, jakožto zájemce o povídky spíše náhodný, jsem byla velmi mile překvapena tím, co dle předloh vybraných obrazů nakonec vzniklo a jakými stezkami se taky ubírá spisovatelská mysl.

Na začátku každé povídky je krátký medailonek, ve kterém je představen autor následujících řádků, to byl výborný nápad, protože některé z nich jsem dosud neznala. Pochopitelně jsem si před čtením jednotlivých povídek mohla prohlédnout i obraz, který je inspiroval. To bylo dobře a hodnotím to jako velký přínos pro knihu, protože dílo pana Hoppera neznám a pokud by obrazy nebyly v knize přetištěny, musela bych pátrat na internetu. Dále mě potěšila kvalita zpracování celé knihy. Papír je tuhý a kvalitní a díky tomu a obrazům působí celá kniha velmi dobrým dojmem, ačkoliv obálka se mi moc nepozdává – vybrala bych asi jiný z obrazů. Na samém začátku knihy v předmluvě nechybí ani představení Edwarda Hoppera, jakožto autora obrazů.

Povídek jsem si mohla přečíst celkem sedmnáct. Jak už to tak bývá, líbily se mi některé více, jiné méně, ale nenašla jsem žádnou takovou, která by mě vyloženě nudila nebo nezaujala. Některé mě dokonce velmi oslovily – jako třeba dílo pana Kinga s názvem Hudební salonek. Vůbec nechápu, jak z velmi poklidného výjevu na obraze, který mu byl předlohou, dokázal stvořit něco takového :). Velmi se mi líbila také povídka Promítač, nebo Podzim v bufetu. Taky Incident z 10. Listopadu nebo Kancelář v noci, ale takto bych je mohla vyjmenovat klidně všechny, protože každá byla jiná a něčím jiným zajímavá a přitažlivá, byť je všechny spojovaly obrazy.

Některé byly o vztazích mezi muži a ženami – ať už dobrých nebo špatných, některé o životě a smrti. Byla tam jedna, která se týkala přímo pana Hoppera a jeho obrazů a taky jedna, která byla laděna lehce fantasticky, dokonce i duchařská se našla. Jedna téměř hororová a jedna špionážní. V této sbírce si prostě mohou přijít na své milovníci rozličných žánrů. Na začátku každé povídky jsem si prohlížela obraz a přemýšlela, co asi konkrétní autor dle něj vytvoří. Ve většině případů jsem byla hodně překvapená, protože zdánlivě obyčejné výjevy na obrazech inspirovali autory k velmi neobyčejným textům.

Dvě z povídek – Hudební salonek od pana Kinga a Podzim v bufetu pana Blocka, byly nominovány na Cenu Edgara za nejlepší povídku roku 2016. Nedivím se, protože tyhle dvě patří zrovna k těm, které se i mně velmi líbily.

Po přečtení této knihy jsem hodně přehodnotila svůj vztah k povídkovým sbírkám. Nebylo špatné číst si kratší dílka, i když bylo každé o něčem jiném a po pár stranách jsem si musela vždy zvykat na nového hrdinu, prostředí a zde i na styl psaní nového autora. Kniha ke mně přišla v období, kdy jsem neměla moc času na delší text a od knihy jsem potřebovala často odbíhat. Na toto je povídková antologie přímo ideální a dokázala si mě vždycky bez problémů přitáhnout zpět a pomocí obrazu nalákat na nový příběh.

Povídky na sebe nijak nenavazují, je tedy možné číst si je v pořadí, jaké bude komu vyhovovat. Já jsem se přidržela klasického knižního způsobu, tedy postupně od začátku až do konce a musím říci, že povídky byly dobře seřazené. Pokud byla nějaká o vztazích, následovala většinou napínavá a potom třeba zase oddechovější z běžného života. Z některých dýchal takový zvláštní poklid, i když jejich téma nebylo třeba zrovna nejšťastnější (například povídka Postarat se o přítele). Celkově byla kniha namíchaná tak, abych jako čtenář okusila od každého něco a nepřejedla se jednoho tématu.

Pokud si na povídkové sbírky potrpíte, knihu si určitě přečtěte, tady nešlápnete vedle. Už samotný výběr autorů zaručuje kvalitu textů. Jejich spojení s obrazy je originální a zajímavý nápad. Pokud nejste milovníkem povídek nebo máte prostě méně času na čtení, bude vám tato sbírka vyhovovat taky. Je to ideální kniha na noční stolek, když potřebujete jen pár stran na uvolnění před spaním nebo po ránu u snídaně. Pro nemilovníky povídek budou témata dostatečně zajímavá, aby jim za to kniha stála – věřte mi, já si na povídky taky úplně nepotrpím :).

Komentáře (0)

kniha Ve světle nebo ve stínu recenze