Varování: čtení této knihy může způsobovat omrzliny

recenze

Rudá Sibiř (2015) / Thanyss (419 views)
Varování: čtení této knihy může způsobovat omrzliny
Dovolte mi uvést nejdůležitější přísady dnešní knižní lahůdky:

Stalin – muž z oceli, jeden z největších diktátorů 20. století, který má na svědomí miliony životů díky kolektivizaci zemědělství a následným hladomorům, likvidaci ideových nepřátel a v neposlední řadě čistce armády, kdy Stalin odstranil prakticky veškeré vrchní velení Rudé armády a nahradil jej politicky spolehlivými osobami s minimem armádních zkušeností.

Sibiř – oblast na území Ruska o rozloze kolem 10 milionů kilometrů čtverečních s řídkým osídlením a značným nerostným bohatstvím.

Gulagy – pracovní tábory, jimiž jen za dobu Stalinovy moci prošlo kolem 8 milionů vězňů, kteří museli pracovat až 16 hodin denně v krutých podmínkách a přestože se nejednalo o vyhlazovací tábory, mnohá taková místa byla rozsudkem smrti, jelikož nedobrovolní obyvatelé umírali hlady, či nedostatkem lékařské péče a často je zabily kruté mrazy.

Sam Eastland se rozhodl, že s inspektorem Pekkalou se nebude ani trošku mazlit. Proto je ihned na začátku samotným Stalinem pověřen vyšetřováním vraždy vězně Rjabova, jemuž někdo v táboře Borodok na Sibiři podřízl hrdlo. Jelikož oběť patřila k jednotce generála Kolčaka, která měla přepravit do bezpečí carské zlaté rezervy, věc si žádá nejvyšší utajení a není jiná cesta, než že Pekkala vyráží do gulagu, kde již jednou strávil devět let, jako řadový vězeň. Velmi brzy tak našeho vyšetřovatele začne trápit kromě vraždy i starost o vlastní život.

Jak už jsem se zmínila, život v gulagu nebyl rozhodně pobyt all inclusive. Autor nám dopřeje vskutku mrazivý výlet, kde se o jídlo musíte doslova prát, na ubikacích profukuje ledový vítr a ke svým pracovním povinnostem se brodíte závějemi sněhu. Pod bedlivým okem dozorců pracujete do úmoru. Když nesplníte kvóty, seškrtnou vám příděl jídla. Když máte méně jídla, opět nesplníte předepsané limity. A pak umřete. Když se pokusíte utéct, umrznete. Vaše mrtvoly budou nacpány do sudů s formaldehydem a odeslány na lékařské výzkumy. Vydělávat se přece musí a i po smrti jsou tak vězni ceněnou komoditou.

Atmosféra je samý rampouch a sibiřská vánice, přesto se finský inspektor dostane na stopu zlatých carských rezerv, jejichž část se kdysi ztratila a nebyla objevena. Není třeba podotýkat, že Stalin má na takovém pokladu nesmírný zájem.

Zápletka se zpočátku zdá jednoduchá, postupně se ovšem začne poněkud zamotávat a vyústí v celkem nečekaný závěr. Autor si bravurně hraje s historickými reáliemi a jemně je splétá se svou vlastní fikcí. Navíc se dotkne i úlohy československých legií, působících na území Ruska během první světové války. Našinec si tak připomene i část národních dějin a to není úplně k zahození.

Tleskám panu Eastlandovi za výborně popsané prostředí i vykreslení postav. Byly chvíle, kdy jsem se doslova klepala zimou a před očima měla vězně s urousanými vlasy, pokrytými krystalky ledu a sněhovými vločkami, zimomřivě se krčící ve svých zalátaných kabátech, dávno přesáhnuvších svou použitelnost. Ve flashbacku vás naproti tomu oslní podzemní trezor, napěchovaný ingoty čistého zlata, jehož těžba je placena lidskou krví. Budete mít možnost se alespoň knižní formou setkat s obávaným Stalinem a posledním ruským carem Mikulášem II.

Neotřelé vyšetřování v Borodoku jsem přelouskala během jediného dne a přestože bych rozhodně našla nějaké nesrovnalosti v ději, není to nic, co by mi dalo surovou ránu mezi oči a přitom mě ještě řádně vytahalo za vlasy.

Takže, milí čtenáři, pořádně se zabalte do deky, připravte si značnou zásobu teplého čaje, nezapomeňte na tlusté ponožky, případně zapněte topení a můžete se vydat na ledovou cestu napříč sibiřskými sněhy, na jejímž konci na vás bude možná čekat zlatý poklad. Anebo taky osamělá smrt pod vrstvou sněhu. To už si odhalte sami. Šťastnou cestu bez omrzlin!

---Ze čtyř sirek jedné chyběla hlavička, takže mu nebyla o nic platnější než roztřepené párátko. Další dvě se Pekkala pokusil zapálit škrtnutím o kamennou dlažbu na podlaze. Jedna se vznítila, ale zhasla ještě dřív, než měl možnost přiložit ji ke kůře. Druhá se zcela odmítala vznítit.
Když se Pekkala shýbal nad dřevem s poslední sirkou v ruce, cítil, jak v něm roste panika; věděl, že rozedraná deka k tomu, aby přežil noc, nestačí.---

Komentáře (0)

kniha Rudá Sibiř recenze