Válečný deník i barvitý cestopis

recenze

Waterloo: Deník z tažení (2017) / HarrietF
Válečný deník i barvitý cestopis
Literatura pojednávající o období válek s revoluční Francií a Francií Napoleonovou je u nás poměrně bohatá, hlavně díky Jiřímu Kovaříkovi a dalším autorům. V centru jejich pozornosti však stojí - kromě samotného Napoleona - především francouzští protagonisté této historické éry. Pohledy do tábora úhlavního Napoleonova nepřítele, to jest Velké Británie, u nás tak časté nejsou. Důvody jsou logické: Napoleon se osobně pohyboval na našem území, u Slavkova dosáhl svého možná nejoslnivějšího vítězství a Napoleonská společnost tu působila už za první republiky.

Historickou mozaiku konce 18. a začátku 19. století však vytvářeli i Angličané a jejich úhel pohledu není o nic méně přínosný. Zápisky vojáků, jejich svědectví o bitvách, ale i o mnohdy první životní konfrontaci s novými krajinami a jejich obyvateli jsou bohatým zdrojem informací k přelomovému období evropských dějin. Paměti, jež sepsal Alexander Cavalié Mercer patří k nejpozoruhodnějším. Jistě i proto, že Mercer měl nevšední pozorovatelské a spisovatelské (a dokonce i malířské) nadání. Waterloo, deník z tažení zachycuje, jak název napovídá, závěr Napoleonovy éry, od útěku z Elby až po bitvu u Waterloo a poté ještě několik následujících měsíců.

Mercer, jehož první část příjmení odkazuje k protestanským rodinným kořenům ve Francii, byl v té době kapitánem setniny G Královského jízdního dělostřelectva (později to dotáhl až na generála). Vylodil se v dubnu 1815 v Ostende a pak pochodoval územím dnešní Belgie až na bojiště a po vítězné bitvě pak dál do Paříže. V jeho zápiscích si bezesporu počtou milovníci vojenské historie a vojenského života. Vylíčení bitvy u Waterloo je barvité a podrobné, i když je nutno mít na paměti, že jde o jednu z mnoha výsečí, neboť každý voják viděl jen tu část bojiště, kterou měl ve své bezprostřední blízkosti, a to ještě zahalenu do hustého dýmu…

Nicméně Mercerovy postřehy mají význam i v širším politicko-společenském a vlastně i etnografickém kontextu. Popisy exteriérů i interiérů měst a vesnic (samozřejmě včetně Paříže) jsou nesmírně důkladné, občas doplněné i skicami, jež si Mercer dělal. Mercera zajímala krajina i obyvatelé, jejich vzezření, oblečení, zvyky a své dojmy srovnával s anglickým domovem, někdy trochu s údivem, ale vždy, ať už měl před sebou aristokrata nebo venkovana, s poctivou snahou o jakousi objektivitu a pochopení. Rozhodně nenahlíží na jiné národy „svrchu“. Hodně si – jak jinak – všímal žen. Nadšeně popisuje bruselské krásky, jindy zase sedřenost a rychlé stárnutí venkovanek a když se těší na setkání s delegací jeptišek, které si spojuje s mládím a krásou, a následně je šeredně zklamán, člověk ho mimoděk lituje.

Ostatně zvědavost Mercera přiváděla i do katolických kostelů a jeho dojmy jsou výmluvné – dá se z nich poznat naprostá nedůvěra v teatrálnost katolických rituálů a v upřímnost jejich provádění věřícími. Například po návštěvě katedrály v Bruggách si zapsal: „(…)Kněží ve vyšívaných ornátech celebrovali mši s vážností, jež ještě umocňovala směšnost jejich neustálého poklekávání (…) Muži odbývali rituál ve spěchu očividně s malým nebo vůbec žádným zájmem.(…) Všechno v tomto náboženství připomíná dětinskou maškarádu, natož tohle!“ Po vstupu do Francie shledal tamní náboženství v úpadku jakožto jeden z efektů revoluce; do kostelů chodily hlavně ženy a to spíš ukazovat šaty, náboženské svátky byly prostě jen dny volna s otevřenými obchody.
Nicméně Mercer na kontinent přijel především bojovat. Na přelomu 18. a 19. století se válčení (přinejmenším mezi důstojníky) ještě pokládalo za jakousi kavalírskou činnost (člověku se skoro chce říct sport) a protivníci si mimo válečné pole neváhali vyjadřovat komplimenty. Mercer byl toho svědkem i účastníkem. Nejdojemnější příhodu zažil po bitvě u Waterloo, kdy mu těžce zraněný francouzský veterán, kopiník Staré gardy, věnoval své kopí a pochvalně se vyjádřil o britských vojácích. Ale ještě předtím, během pochodu, potkával francouzské důstojníky, kteří se přidali na stranu Ludvíka XVIII. Například v Gentu si poznamenal: „(…)Stali se z nás přátelé a nad sklenkou vína nebo punche jsme debatovali o zásluhách vojáků obou národů.“ Ale zároveň postřehl, že tito pánové, jakkoli Napoleona opustili, jej stále chovají v úctě. A nebyl si tak úplně jist, zda se za jejich zvídavými otázkami týkajícími se britské armády neskrývá špionáž ve prospěch svých krajanů, kteří za Bonaparta zanedlouho budou bojovat…

Pasáže, v nichž se Mercer snaží zorientovat ve vztahu místních obyvatel k Napoleonovi a vůbec ve veřejném mínění, patří k nejzajímavějším. S nepřátelstvím se nesetkal, lidé si dávali pozor, koneckonců měli před sebou ozbrojené vojáky, nicméně před bitvou (na území, jež doteď patřilo Francii) pod povrchem vycítil, že převládá víra v Napoleonovo vítězství a že s císařem značná část lidí sympatizuje.

Podobné pocity se u něj dostavovaly i po bitvě, už ve Francii, na cestě do Paříže. Nikde necítil averzi vůči Angličanům, uvědomoval si ovšem, že je to možná spíš výraz úlevy ze zjištění, že - na rozdíl od Prusů - Angličané většinou nerabují. Mercer dokonce zkusil malý „experiment“. V jednom městečku, kde se zrovna konal trh, se párkrát sehnul ke skupinkám debatujících lidí a tlumeně vykřikl „Vive L’Empereur!“ „Výsledek byl pokaždé stejný – nejdřív na mne zírali, pak zírali jeden na druhého s lišáckým výrazem podpory (…) Jistě to mohlo být pouze žertem, mně však připadali, že to myslí vážně.“

Celkově vzato došel k závěru, že Bourboni se velkým sympatiím netěší, ale také že Napoleonův osud už lidi příliš nezajímá. A dost ho překvapilo, s jakou lehkostí svého císaře část populace (dodejme, že očividně třetí stav či střední třída, která mu mohla za hodně vděčit) hodila přes palubu a začala holdovat Ludvíku XVIII. Například popsal dav, sbíhající se přivítat staronového panovníka, jenž znovu mířil do Paříže. „Všichni jsou rozjásaní a veselí. Jen stěží jsem se dokázal přimět k uvěření, že tenhle veselý dav je tentýž, jaký byl čtvrt století navyklý považovat se za nepřemožitelný a pak byl dvakrát během dvanácti měsíců totálně pokořený,“ diví se Mercer.

Pokud jde o nejnižší vrstvy, o jejich smýšlení si nedělal velké iluze, poznamenal si, že je jim stejně jedno, kdo jim vládne, „pokud je při jejich zemědělské dřině nikdo nevyrušoval“. A dodává, že mnozí sice tušili, že je válka, ale o Wellingtonovi ani Ludvíku XVIII. nikdy neslyšeli, měli jen hrůzu z ruských kozáků a Prusů. Ze své vesnice nikdy nevytáhli paty a jméno Napoleon si vybavili jenom proto, že je donutil platit daně…

Relativně slušné chování britských vojáků mohlo souviset jednak s tím, že do Anglie se francouzská armáda nedostala, nebyl tedy přímý důvod k pomstě, jednak s důsledností, s jakou vévoda z Wellingtonu trval (ostatně nejen tady, ale i během Poloostrovní války) na dodržování disciplíny, která měla zabránit konfliktům s místním obyvatelstvem, a tak přispět ke kýženému výsledku kampaně. Podle jednoho z rozkazů museli angličtí vojáci dokonce pomáhat francouzským farmářům při sklizni… Mercer vzpomíná, že jeho vojáci se s vesničany rychle spřátelili, ti zase pochytili něco z angličtiny a společně mnohokrát tancovali… Na druhou stranu svou nekompromisností Wellington podřízeným občas komplikoval život. Podle Mercera totiž Francouzi dotyčný rozkaz začali rychle využívat, či spíše zneužívat a mazaně si stěžovali na to či ono. Jenže živit mužstvo a koně musel jen na úkor místních, a tak se často dostával do neřešitelných až tragikomických situací.

Mercer se sice nepohyboval v nejvyšších kruzích, nicméně v knize zanechal i pár letmých popisů osobností, které zahlédl, včetně Ludvíka XVIII. Ale i těch několika vět naznačuje, že toto nebyl král, schopný zapůsobit přirozenou a nenásilnou autoritou, jako kdysi v Anglii Karel II. v situaci sice ne zcela identické, ale přesto nikoli nepodobné. Mercer častokrát zmiňuje i Wellingtona, nicméně vztah k vrchnímu veliteli byl z Mercerovy strany komplikovaný, zatěžkaný pocity křivdy. Není to zdaleka jediná věc v jeho pamětech, která si zasluhuje vysvětlení. Mercer knihu psal až s odstupem a jak sám připouští v jedné z poznámek „pod čarou“, výsledný rukopis dával dohromady z nahrubo sepsaného deníčku. Leccos si už nevybavil, leccos si pamatoval nepřesně. V tomto ohledu však odvedl vynikající práci britský editor Andrew Uffindell, jenž příslušné pasáže uvádí (v graficky zvýrazněných boxech) do kontextu, případně opravuje a doplňuje – třeba i dalším osudem míst, jimiž Mercer projížděl a která dnes již v původní podobě neexistují. Navíc ke knize napsal obsáhlou předmluvu, v níž mimo jiné líčí peripetie Mercerovy kariéry i tragédie jeho osobního života, jimiž voják ve svém deníku nepovažoval za správné čtenáře zatěžovat.

Česká verze, jež vychází poprvé a pod níž jsou podepsáni Jiří Dolanský a Leonid Křížek, je připravena pečlivě, jedinou výtkou tak může být příliš malé písmo. Je to skvělá kniha pro zájemce o napoleonské války, zvlášť pokud jsou navíc anglofily.

Komentáře (0)

kniha Waterloo: Deník z tažení recenze