Válečník z paneláku

recenze

Národní třída (2013) / honZic (287 views)
Válečník z paneláku
Kniha prozaika Jaroslava Rudiše Národní třída nepostrádá nic z autorových, již několikrát prověřených, motivů. Proč tedy nového Rudiše číst, když nás nečeká nic extra nového? Kvůli plastickému vykreslení hlavního hrdiny, jeho hodnotového žebříčku i životnímu stylu. Ale hlavně pro dokumentárnost s jakou vše popsal.

Hlavní hrdina je jedním z řady Rudišových oblíbenců. Tentokráte je odpadlíkem/vyhnancem společnosti tak trochu „omezený“ rváč, říkající si Vandam. Obdivovatel belgického herce Jeana-Clauda Van Dammeho a římských válečníků vypráví monologicky čtenářům svůj životní příběh.

Bývalý feťák, v současné době pracující jako natěrač panelákových střech, tráví svůj veškerý volný čas sledováním filmů na VHS nebo v hospodě Severka na místním sídlišti. Právě tam často poučuje o životě ty, kteří to dle jeho slov potřebují. Poučení vždy probíhá formou rvačky. Čtenář se ovšem dozví i okamžiky ze života místních štamgastů/podivínů, budižkničemů. U stolu za pomoci piva a panáků myslivce se rozviřují příběhy o ztracených snech, láskách, dětech, ale i o přátelích, jež odcházejí, aby mohli přijít noví.

Vandamovi se často vrací vzpomínky na rodinu. V jeho vzpomínkách zabírá největší místo otec, jenž raději místo pomalé smrti nemocí skočil z balkonu. Každý rok, nosí Vandam svíčku a láhev myslivce na místo, kde byl jeho otec nalezen. Rudiš se tím snaží upomenout na to, že na mrtvé bychom zapomínat neměli. Slovy hlavního hrdiny knihy se totiž na jakousi úctu k mrtvým právě zapomíná.

Ke konci knihy se čtenář dozví, že hlavní hrdina svůj příběh vypráví svému synovi. Snaží se mu tím vštípit jakýsi jeho osobní mravní kodex. Klade synovi na srdce, aby se nestal tím čím on. Nepovedeným modelem doby.

Vandam bojuje hlavně sám se sebou a se svými démony. Vyhání je za pomoci cvičení, alkoholu, nahodilého sexu a rvaček. Rudiš se v knize vyrovnává s dobou, ale i s celou svou generací. Za pomoci drsné mluvy a slangových výrazů přidává stránku po stránce na gradaci. Rudiš nebyl nikdy fabulační ani syžetový experimentátor. I přesto má však kniha jistý náboj. Může za to autorův místy až hypnotický rytmus vyprávění. Používání někdy i dvouslovných vět, takřka žádné dialogy, důrazné promluvy a text neustále se valící dopředu propojený skoro až filmovými střihy.

Během svého vyprávění hlavní hrdina častokrát zmíní to, že on byl tím, kdo spustil sametovou revoluci. Možná právě proto se Vandam snaží dávat všem okolo sebe poučky o životě a nikdy nepochybuje o tom, že to je tak správně. Bojuje tím tak s každým, kdo se namane, se sebou, ale i se sídlištěm. Město je v textech Jaroslava Rudiše vždy pevnou součástí. V Národní třídě je město tím, kdo určuje Vandamovi životní hodnoty, ale zároveň je také dokáže nemilosrdně brát. Starost o bydlení, problémy s přistěhovalci, ale i nezadržitelný růst sídlišť a supermarketů. Jaroslav Rudiš textem bilancuje nad životem plným konzumu s pokřivenými životními hodnotami.

Vandam svůj příběh začíná větou o tom, jak mu Adolf Hitler zachránil život. Vysvětlení proč a jak se čtenáři dostane až na konci knihy a pochopí tím tak celý její smysl. A ten je varovný a znepokojující. V Čechách vyrostla generace, které chybí vůdce a jež bojuje s vlastní svobodou a z ní pramenící zodpovědností.

literárně - kulturní časopis H_aluze

Komentáře (0)

kniha Národní třída recenze