V západní Africe před 50 lety…

recenze

Příběh Biafry (2012) / Lector
V západní Africe před 50 lety…
Nigérie. Země, která se mohla stát Kuvajtem Afriky. Země, v níž se vojenští diktátoři znova a znova sápali po moci s pravidelností období dešťů. Země, která doplatila na hlad velmocí po ropě. Země, jež se nachází na třetí příčce žebříčku „TERRORISM INDEX 2018“.
Zatímco jsme my, Češi, prožívali „Pražské jaro 1968“ a s námi i většina civilizovaného světa, na pobřeží Guinejského zálivu probíhala jedna z největších humanitárních katastrof všech dob. Po pogromech obyvatel severní části země, zejména Hausů – vášnivých šiřitelů islámu a islamismu v oblasti Sahelu - vedených vůči Igbům – etniku obývajícímu jihovýchod Nigérie s převažujícím křesťanským vyznáním v roce 1966 -, se Igbové a další spřízněné menšiny rozhodli pro vyhlášení nezávislosti a na jaře 1967 ustanovili stát Republika Biafra.
Nová republika se, jak jinak, okamžitě stala terčem vojenského režimu Nigérie a byla by v konfliktu obstála a samostatnost si obhájila (i přes špatné výchozí podmínky), kdyby nebylo kdyby. Tentokráte mělo podobu výrazné vojenské podpory nigerijských generálů ze strany Velké Británie a paradoxně i Sovětského svazu (studená válka jim nebyla na překážku, aby v Africe mocnosti činily paralelní kroky vedoucí ke stejnému cíli).
Biafra vzdorovala do ledna 1970 a pak podlehla. Zatímco ve vojenských řadách padlo cca 100 000 vojáků. Civilních obětí na straně Biafry bylo podle některých odhadů až 2 miliony. Velký podíl obětí si vyžádal hladomor z roku 1968 způsobený blokádou území Biafry ze strany Nigérie za vydatné podpory obou „supervizorů“. Válka v Biafře vstoupila do světového povědomí v létě 1968, kdy svět obletěly snímky hladovějících a trpících biaferských dětí. Zvedla se velká vlna solidarity a lidé z mnoha zemí začali do Biafry posílat finanční i potravinovou pomoc, ale vojenskou blokádu se nepodařilo významněji prolomit.
Tyto tragické události na místě pozoroval mladý reportér BBC Frederick Forsyth, který na základě svých novinářských reportáží, které mu však vynesly vyhazov z BBC pro neloajalitu, zpracoval knižní podobu. Tu poprvé publikoval v roce 1969, ale hned se vrátil do Biafry, aby mohl dopsat svůj příběh. Kniha vzbudila obrovský ohlas v Británii i ve světě, což ho povzbudilo natolik, aby se obrátil na spisovatelskou dráhu a napsal slavný román „Den pro Šakala“.
První Forsythův literární počin byl odvážným skutkem a stal se morální obžalobou vládnoucích kruhů Velké Británie, jejíž hanebnou roli v konfliktu odhalil. Poukázal na pokrytectví vlády a tajné dodávky vojenského materiálu armádě Nigérie.
Vlastní kniha je napsána systematicky a v úvodní části je pozornost věnována vývoji Nigérie od počátku 20. století, kdy oblast ovládli Britové až do 60. let, kdy už Nigérie byla – po vyhlášení samostatnosti v roce 1960 – nezávislým státem. Ovšem, jak „africké mravy“ velely, státem, v němž se střídala jedna vojenská junta za druhou. Tato část je velmi důležitá a edukativní. Čtenáře připraví na to, aby pochopil události odehrávající se ve druhé polovině 60. let.
Poukazuje na blahosklonný přístup britských koloniálních úředníků projevující se zejména sérií ústupků muslimskému obyvatelstvu severní části země na úkor ostatních obyvatel. Nebylo divu, že islámský živel se stal dominantní silou po vyhlášení nezávislosti a jeho mocenské chování zejména vůči Igbům, kteří Hausy předčí intelektuálně i pracovitostí, rychle nabylo formy brutálního násilí s hlasitě proklamovanými cílem Igby jako národ zlikvidovat.
Chování Britů se nezměnilo ani po vojenské agresi Nigérii vůči Biafře a nabylo dokonce formy aktivní podpory Nigérie a blokování snah třetích stran do konfliktu zasahovat na straně Biafřanů. O motivaci Británie lze spekulovat, ale tím nejsnadnějším vysvětlením jsou rozsáhlá ropná pole na území jižní Nigérie, z nich většina leží právě na území bývalé Biafry.
Forsyth konkrétními případy dokládá chování Británie, ale také SSSR, který do konfliktu vstoupil, aby v rámci podpory „boje národů Afriky za svobodu“ (tady se to ovšem nějak nepovedlo) získal vliv na zemi se strategickou polohou i surovinami. Takže se na území Nigérie objevily nejen sovětské stíhačky, ale také sovětští vojenští „poradci“ (to je pořád dokola) a piloti spřátelené NDR.
Forsythova reportáž je kronikou války až do jejího úplného konce. Komu straní je zjevné a vůči veliteli Biafřanů Ojukwuovi vystupuje možná až nekriticky. Ale je snadné autorovi ten totální příklon na stranu Biafřanů odpustit, pakliže jeho jedinou možností bylo psacím strojem vyburcovat svět a zabránit genocidě jednoho afrického národa, který musí v srdcích Evropanů budit sympatie už jen svými národnostními charakteristikami.
Kniha u nás vyšla až v roce 2012, což je paradoxní už vzhledem k tomu, že během občanské války v Nigérii dokázalo tehdejší Československo, protivíce se postoji Moskvy, nahlas říci, že přestává do Nigérie dodávat zbraně používané k likvidaci jednoho národa. Lépe však pozdě než nikdy.
Kniha je pozoruhodná a důležitá proto, že naši pozornost přivádí do srdce Afriky, které i dnes trpí barbarskou expanzí islámu a islamismu, obrovskou etnickou roztříštěností a obrovskou chudobou navzdory tomu, že pod nohama tam leží miliardy dolarů.
Se 190 miliony obyvatel je to sedmá nejlidnatější země planety a její rozkolísanost může vážně ovlivnit stejně rozkolísanou Evropu.
Při čtení máte pocit, že čtete jeden ze strhujících Forsythových románů. Bohužel ne. Čtete a prožíváte černou historii černého kontinentu; nikoliv historii starou 400 let, ale pouhých 50. Ale vlastně ani to ne…
A možná dokonce čtete i její další budoucnost.

Komentáře (0)

kniha Příběh Biafry recenze