V syrové zemi tepající srdce

recenze

„Pokud láska dohání lidi k šílenství, co dokáže nedostatek lásky? Vzniknu já, soudil Ralph.“

Ralph Truitt má opravdu hodně peněz a opravdu dost hezké sídlo někde na konci civilizace, ve Wisconsinu. Žije tam sám a přestává se mu to líbit. Vyřeší to po svém – ženu si koupí. Nemusí ho milovat. Jen ať je oddaná. Poslušná. Hodná. Bude o ni dobře postaráno.

Ralph Truitt čeká. Žena, která na nádraží vystoupí z vlaku, rozhodně není ta, která mu odepisovala na inzerát a poslala svou fotku. Tato je jiná. Krásnější. V čem všem mu lhala?

Ralph Truitt byl vychován bigotní matkou, pročež se teď cítí vinen za spoustu věcí, za které se člověk stydět nemá proč. Výsledkem je věčná žízeň, nezvladatelná posedlost, do krajnosti vybičovaná touha. Ať je ta žena ve skutečnosti kdokoliv, snad by mu mohla přinést něhu, štěstí, úlevu – klid. Někdy tomu věří víc, někdy méně.

„Představil si ji, jak stojí v tomto domě ve svatebních šatech, jež si vlastnoručně ušila. Vzpomněl si na smrtelné hříchy, jež mu kolují v žilách. Myslel, že jeho touha vyhnila. Myslel, že jeho touhy ji zabijí. Pomyslel si: Ano, narodí se nám dítě, další monstrum.“

Román Oddaná manželka začíná překvapivě silnými obrazy divoké winsconsinské přírody, člověk zírá. Děj zasazen do konce devatenáctého století, k tomu obecně zaostalost vzdáleného kraje v nehostinných podmínkách; cítíme tíhu Ralphových démonů i touhu po někom blízkém, tepající srdce v syrové zemi.

„Ještě nesněžilo, ale brzy to mělo přijít, podle vůně se blížila bouře. Zemi už pokrýval pošlapaný sníh. Krajina tu ubíhala do daleka, mizela na černém horizontu, aniž oko utkvělo na nějakém detailu. Zpod sněhu se dralo strniště, ostré jako břitvy. Vrány naprázdno zobaly. Černá řeka, chladný olej.“

Je to černé a bílé a řeka je často právě taková – jako olej; text má svůj rytmus tak, jako ho má svět, který je v něm popsán, a vtahuje vše do sebe. Žádné velké drama tomu nechybí, klidně to mohl být komorní příběh těch dvou. Bylo by co objevovat, co rozehrávat. Nicméně Goolrick se rozhodl zamířit jiným směrem a zhruba v polovině začne odkrývat zápletku téměř melodramatickou.

Není to špatné, ale taky to není můj šálek kafe. Když se po tom prvním poločasu nová paní Truittová odebere za jistým účelem do Chicaga, stále je co číst – Goolrick je podivný malíř, nejde jenom o černou a bílou, umí si vynutit pozornost i jinak. Mně však už prostě překážela zápletka. Je přehledná a logická, netápu, jenom se mi jeví zbytečná. Zbytečně hollywoodská, ano, pardon za takový předpojatý soud.

Právě z toho důvodu bych normálně dala tři hvězdičky, ale za to spisovatelské umění, i když ve službách pochybného příběhu, bez váhání dávám víc. Tohle se v dnešních dobách už moc často nevidí. A konec konců, kdo nestojí o komorní příběhy a nějaký ten překvapivý zvrat v ději má rád, tomu bude Goolrick plně vyhovovat.

Komentáře (0)