V moci násilnického otce

recenze

Synonymem ke slovu „rodiče“ má být otevřená náruč, podpora, láska… Bohužel ne všichni to tak cítí a podle toho jednají. Existují i „rodiče“, kteří se ke svému dítěti chovají hůř než k psovi…

„Jsi horší než pes.“ Právě toto slyšela před dvaceti lety z úst otce na svou osobu dnes třicetiletá francouzská lékařka Céline Raphaël. Dodnes ji tato krutá věta rezonuje v uších. Stejně tak nedokáže zapomenout na všechny hrůzy, kterých se na ní vlastní otec od jejích dvou let každodenně dopouštěl. A to všechno v jakési touze po dokonalosti.

Céline Raphaël příběh svého nelehkého dětství a dospívání sepsala a knižně vydala. Ve Francii se kniha zařadila mezi bestsellery. Teď vyšla i u nás pod názvem Cena za dokonalost, a ani v nejmenším to není snadné čtení.

Dětství pro Céline skončilo před jejími třetími narozeninami, kdy pro ni otec koupil klavír a rozhodl se, že z ní vychová klavíristku světového formátu. Nejprve to byla každodenní povinná půlhodina u klavíru, brzy hodina, pak se z toho staly hodiny dvě, a nakonec mladá dívenka musela cvičit dvanáct hodin denně i víc. Za chyby byla nemilosrdně bita páskem, pantoflem, pěstí, byla kopána a velmi často ji otec zamykal a odpíral jí jídlo.

Jeho rafinovanost neznala mezí a holčička se ocitla téměř na pokraji smrti. Chtělo by se doufat, že když konečně po letech přišla záchrana, byl všemu týrání konec. Ale bohužel. Někdy krutost změní jen svojí podobu, a tak Céline musela projít mnoha dalšími těžkostmi. A s následky uvnitř sebe bojuje dodnes.

Hodnotit knihy tohoto druhu je nesnadné, ne-li nemožné a troufalé. Snad jen drobný pokus… Kniha Cena za dokonalost je velmi silným vyprávěním, kde chování hlavního dospělého aktéra nejde v ničem pochopit. A ani omluvit. Utrpení mladé dívenky je bolestivé. Ze všeho nejvíc ke čtenáři proniká právě ona dětská bezbrannost. Jak se malé dítě může bránit?

Vystoupal do prvního patra, kde se převlékl do pyžama, a pak usedl v kuchyni k večeři. Podle toho, jakou měl náladu, se rozhodl, jestli se smím s nimi navečeřet, nebo ne. Jídlo jsem zhltla v pěti minutách s hodinkami v ruce a potom jsme se usadili před klavírem a pracovali dlouho do noci. Večer se skládal z ran a mého tlumeného pláče. Po každé chybě, každém špatném hmatu následoval stejný trest: vstát, stáhnout si kalhoty, položit ruce na psací stůl, předklonit se a zavřít oči. A v myšlenkách utéct daleko.

Céline čtenáře rozhodně nedrásá všemi detaily, ani není z její zpovědi cítit jakákoliv sebelítost, nebo potřeba být litována ostatními. Naopak je evidentní, že její vyprávění je především voláním o pomoc za všechny ostatní děti, které zažívají to, co prožívala ona. Děti, které stejně jako ona, čekají a zoufale doufají v pomoc dospělých, že se jich někdo z učitelů, lidí okolo zeptá, co se s nimi děje…

Céline je velmi milá, sympatická žena, a stejné je to i s jejím stylem psaní. Ten je, navzdory trýznivému obsahu, uvolněný, příjemný a čtivý. Každopádně klobouk dolů před ní a její vnitřní silou, s níž čelila peklu a ještě došla ke svému vysněnému cíli. Je smutné, že si paradoxně ona sama vlastní sílu, odvahu a pevnou vůli ani neuvědomuje.

Komentáře (0)