V čem si jsou podobné Ukrajina, Súdán, Izrael a Bosna a Hercegovina?

recenze

Střet civilizací (2001) / Lector (1072 views)
V čem si jsou podobné Ukrajina, Súdán, Izrael a Bosna a Hercegovina?
Leží na civilizačním rozhraní. Podobně jako geologové rozeznávají pásmo geologicky aktivních oblastí, které podél celé zeměkoule lemují tzv. subdukční zóny a jsou zdrojem geologického neklidu, zemětřesení nebo erupcí vulkánů, tak i S. P. Huntington hovoří o pásmech civilizačních střetů, které jsou zdrojem politického napětí, drobných ozbrojených střetů nebo dokonce vážných válečných konfliktů doprovázených těmi nejhoršími zločiny. To vše dokáže nenávist mezi příslušníky různých civilizací.
Střet civilizací je pozoruhodná kniha. Je to svým způsobem poselství, které nám Huntington posílá z poloviny devadesátých let, kdy se zdálo, že lidstvo, které se nedávno vymanilo z okovů studené války, má to nejhorší za sebou a čekají jej zářné zítřky. Huntington se této oslavné vlně vzepřel a napsal, nejdříve jako článek do magazínu Foreing Affairs, později i ve formě této knihy, chladnou analýzu soudobé mezinárodní scény a načrtl neradostnou vizi přicházejícího světa.
Ústřední myšlenkou je střet civilizací nacházejících se na Zemi. Huntington klade důraz na to, že je nebezpečné hovořit o jedné civilizaci, nota bene ztotožňovat tuto jedinou civilizaci se Západem. Definuje osm civilizačních okruhů: západní křesťanskou civilizaci, latinskoamerickou (také křesťanskou) civilizaci, pravoslavnou, muslimskou, africkou, hinduistickou, čínskou a japonskou. Následně pak rozebírá jejich vývoj a cestu k „emancipaci“ a vztahy mezi nimi.
Zatímco Západ dosáhl svého vrcholu přibližně před sto lety a jeho moc a síla následkem následujících válečných konfliktů a pozdější dekolonizace od té doby jen upadá, všechny ostatní civilizace jsou na vzestupu. V té souvislosti se také často hovoří o oblíbeném tématu – zániku Západu, jemuž mnozí jiní autoři věnují velkou pozornost. Huntington to považuje vcelku za přirozený jev a varuje před snahou tuto realitu popírat nebo se dokonce snažit ji silou potlačit. Obrovský populační růst muslimské a asijských populací a dynamický ekonomický rozvoj některých z nich udělal z těchto konkurentů Západu silné hráče, kteří se navíc neváhají, byť za normálních okolností nejsou navzájem příliš přátelské, spojit se proti Západu jako společnému nepříteli. To, že například islamisté přebírají západní technologie a pracují s iPady a komunikují přes internet, ještě neznamená, že jsou ochotni přebírat také kulturu „Made in USA“.
Právě kultura, a ještě přesněji náboženství, je to, co dle Huntingtona odlišuje jednotlivé civilizace. Víra a náboženství je to, v čemž národy nově se obrozující z koloniální správy nebo z pout Sovětského svazu, našly svoji původní identitu. A tak se i sekulární země, jako např. Bosna během pár let přeměnily ve státy silným vlivem náboženství, které se mnohde stalo součástí systému. Jinde „pomohl“ Západ, když například Turecku tak dlouho odpíral (a odpírá) vstup do EU, až o něj Turci přestali stát a obrátili se zpět na Východ.
Na mnoha místech, kde náhle „vykrystalizovalo“ místní napětí mezi do té doby v míru existujícími komunitami, došlo k jeho přerodu do krvavých konfliktů, jež takřka najednou vzplály současně na mnoha místech. A tak došlo k válkám o Náhorní Karabach, v Čečensku, na území bývalé Jugoslávie a jinde.
V této souvislosti Huntington velkou roli přisuzuje tzv. ústředním velmocím civilizací. Označuje je za síly, které mají moc konflikty rozmíchávat a formou vojenské podpory válčících stran je i dost dlouhou dobu udržovat, ale na druhou stranu jsou v takových případech jedinými silami, které mohou takové konflikty i uhasit. Jejich samovolné uhašení totiž není možné. Nenávist vyplývající z víry v rozdílného boha totiž bývá tak hluboká, že ji nelze jen tak potlačit. Z toho důvodu je také dlouhodobě problematickým islám, který žádný takový ústřední stát nemá a navíc je schopen vést kruté války i mezi svými jednotlivými frakcemi.
Třecí plochy mezi islámem a Západem jsou podle Huntingtona těmi nejrizikovějšími. Jako rizikové vnímá i soupeření Číny a Západu, zejména budou-li mít USA ambice regulovat situaci ve východoasijském regionu.
Poměrně velkou pozornost věnuje Huntington jevu nazvanému multikulturalismus. Zatímco v případě jednotlivých civilizačních okruhů obhajuje právo na „sebeurčení“ a vlastní kulturní normy, tvrdě kritizuje snahy tolerovat něco podobného uvnitř států či civilizačního okruhu. Právě zde ukazuje prstem na Západ, když tvrdí, že demokracie a principy liberalismu umožňují islamistům krok za krokem rozrušovat jejich po staletí se vytvářející uspořádání. Konec konců i arabské jaro jasně ukazuje, že zavedení demokratických principů v arabských zemích je nejsnazší cestou, jak legálně nastolit islám a právo šarí’a. V tomto ohledu lze v knize spatřit velký potenciál k polemice s jinou slavnou knihou Huntingtonova žáka Francise Fukuyami „Konec dějin a poslední člověk“, k níž tak nezřídka dochází.
Huntington ve své rozsáhlé analýze pracuje s fakty, svá tvrzení opírá o dostupné statistiky a konkrétní události. Jeho logická konstrukce je pevná a, přestože s jeho teorií může mnoho lidí nesouhlasit či se od ní odtahovat, je jen velmi malá šance zpochybnit ji na bázi věcných argumentů. Však je také velmi často citována v souvislosti s reálnou mezinárodní politikou.
Autor nedospívá příliš k optimistickému závěru. Napětí, které se nashromáždilo a dále generuje v civilizačních „tektonických zónách“ je napětí dlouhodobé a k jeho uvolnění stačí malá jiskra. Velkou odpovědnost má Západ. Přestože se hovoří o jeho zániku, má stále nevětší vojenskou moc, ale hlavně mnozí z jeho politiků ještě nepochopili současný stav. Hrozí tedy riziko, že budou chtít svoji vojenskou sílu i nadále používat k tomu, aby zbylému světu vnutili svůj univerzalistický pohled na svět. To by také mohlo být tím posledním „velkým“ rozhodnutím, které by mohli udělat.
To není malování čertů na zeď. Stačí se podívat na novinové titulky posledních týdnů v souvislosti s událostmi na Ukrajině.

Komentáře (10)

kniha Střet civilizací recenze

bytost
21.10.2014

Děkuji za typ na další knihy, rozhodně si je se zájmem přečtu. Motivace jako občana, to je velmi důležité téma, neb hodně lidí neví, že svoji občanskou pasivitou, také nějaký druh motivace vyjadřují.
Přinejmenším to, že nedbají o život svůj a svých dětí....
A vůbec, mi tak nějak připadá, že se k mému úžasu lidé chovají tak, jako když se vozí na řetízkovém kolotoči a neuvědomují si, že je ta odstředivá síla může každou chvíly vymrštit do nenávratna....
Vcelku chápu, opojnost z počáteční jízdy, ale ty konce...

Lector
20.10.2014

»moserova: Ta kniha je veskrze politická, a to je téma, které tady na DK nepatří k neoblíbenějším, a pokud už někdo o něm diskutuje, pak ty diskuse bývají poměrně vášnivé. :-)
Ke knižním typům jsem chtěl ještě dodat, že Huntington knihu, nebo lépe řečeno původní esej, napsal jako jakousi oponenturu k jiné, neméně slavné knize, respektive nejdříve také eseji, Francise Fukuyamy "Konec dějin a poslední člověk". K té jsem zatím žádný komentář (ani nikdo jiný) nepřidal. Četl jsem mnohem dříve, než jsem vstoupil do DK a nechci s velkým časovým odstupem komentovat tak důležité knihy. Vám by se ale možná mohla, vzhledem k svému obsahu zamlouvat. Je to hodně o niterné "motivaci" člověka jako občana. Není to však psáno z pohledu "postmoderního", jak je dnes v módě, ale vrací se ke staré dobré Hegelově filozofii.

bytost
18.10.2014

No vida, to se nám to tu pěkně rozjelo:) Bylo mi divné, že od data 14.4.2014 (takové magické datum) na tento rozbor knihy nikdo nereagoval. Tak hurá, mám z toho radost. Děkuji Lector a LordSnape, že jste se dal typ na další knihu.
Tuto si určitě přečtu a doplním si vzdělání, abych vám mohla ,,oponovat,, v případné konverzaci :))
přeji prima den.

Lector
15.10.2014

»LordSnape: Děkuji za vysvětlení. Už jsem měl pocit, že nevím, co píšu. :-) A omlouvám se, pokud moje reakce byla nepřiměřená. A díky za knižní typ.

LordSnape
15.10.2014

@Lector Nebyla to reakce na recenzi, ale spíše na ty komentáře pod ní, kdy se vše hází jen na jednu vinnou kartu s tím, že náboženství je největší zlo pod sluncem, s čímž rozhodně souhlasit nemohu, a to i přesto, že budu argumentačně ukamenován v naší ateistické České republice. :-)

Omlouvám se za zmatky. Nechtěl jsem tady na nikoho cílit. Nicméně je dobře, že se na tohle téma mluví a myslím si, že tu knihu by si měl přečíst každý. Doporučuji též ke čtení "Proč se lidé zabíjejí", která je zas pohledem ze strany biologicko-psychologickým z pera Jana Zrzavého.

Lector
15.10.2014

»LordSnape: Moc jsem nepochopil Váš první odstavec. Myslím, že moje recenze neříká, že všechny konflikty byly nebo jsou vedeny kvůli náboženství. Ani tak knihu neinterpretuji. Je v ní řečeno, že na světě existují třecí plochy s vysokou frekvencí vojenských konfliktů, které nejsou, na rozdíl od dob nedávno minulých, hnány ideologickými rozdíly, ale rozdíly kulturními, mezi nimiž hraje náboženství významnou roli. V této souvislosti je důležité, že náboženství není prvopříčinou všech konfliktů, ale je jedním z nedůležitějších faktorů, které mezi sebou odlišují civilizační okruhy, na jejichž rozhraní konflikty probíhají.
Ve světě, který se v posledních desetiletích drolí navzdory globalizaci, je pro nově se osamostatňující společenství těžké najít nějakou identitu. Náboženství bývá jako prvek se nově rodící identity první po ruce. Na Ukrajině např. od rozpadu SSSR vzniklo nebo se obrodilo několik církví.
Je sice hezké, že konstatujeme, že nositelem zla je člověk bez ohledu na to, kam se řadí. Ale je to přílišné zjednodušení. Přestože z právního hlediska neexistuje kolektivní vina, existuje systémové - institucionalizované zlo. V historii máme nemálo případů, kdy takové zlo bylo usvědčeno a následně právními systémy zablokováno. Neexistuje náboženství bez člověka, proto lze neomylně konstatovat, že i za zločiny z boží vůle stojí jen člověk. Na druhou stranu náboženství dost často bývá něčím více, než jen filozofickým systémem. Má konkrétní nástroje a prostředky a konkrétní návody...
Nesouhlasím s Vámi, že každé náboženství je stejné a vsadím se, že Vám to nepotvrdí ani "každý religionista". To je vsázka na autoritu, kterou nemůžete v praxi prokázat, a při vší úctě k Vám, skvělá ukázka manipulativní techniky. Ale k věci - příčinou této domněnky je záměna náboženství a víry. Podstata víra v kteréhokoliv boha je stejná. Pochybuji ale, že Vám každý religionista dá rovnítko například mezi křesťanství a budhismus.

LordSnape
15.10.2014

Já jsem knihu také četl a již jsem vedl diskuzi na tohle téma, nicméně si dovolím jen malou poznámku k tomu náboženství. Moc se mi nelíbí taková ta rétorika, že všechny konflikty byly a jsou jen kvůli němu. To vůbec není pravda. Každý, kdo tu knihu četl do konce ví, že to je velmi černobílé vidění.

Za druhé je dle mě špatně opakovat tu starou mantru, kterou se ohánějí komunisté v Číně, Tibetu a u nás v minulosti, že "náboženství je opium lidstva". Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří někam spadají, ať už to jsou katolíci, buddhisté, hinduisté, ale i muslimové a každý z nich je dobrým člověkem, ať už chci či nechci kritizovat některé jejich neblahé kroky v životě. Nicméně ty dělá úplně každý. Připomeňme si, že to zlo páchané na druhých nejde zaškatulkovat tím, že jej páchá náboženství nebo víra, ale zase jen a jen člověk. Víra jako taková by měla být berličkou v tom dobrém, ale bohužel je valnými skupinami překrucována a použita k násilí a manipulaci ostatních. Nicméně za to vždy může zase jen člověk, jakožto tvor a v tomhle případě je jedno, jestli je z Evropy či Asie. Když bychom to vzali do hloubky, tak každé náboženství je v jádru totiž stejné, jen používá jiné metody a cesty, což vám potvrdí každý religionista.

Lector
15.10.2014

»moserova: Děkuj i za tento příspěvek. Příliš se mi nechce je komentovat, protože to není jednoduché téma a kontext obsahu knihy je pro diskusi je poměrně důležitý. Kromě toho jsem už jistou diskusi inspirovanou touto knihou na jiném místě vedl a nechce se mi ji podstupovat znovu.
V zásadě s Vámi souhlasím. Koneckonců je zdvižený prst namířený proti Západu i pointou, mohu-li to tak říci, knihy jako takové. Přesto jsem přesvědčen, že svět není černobílý a jsem dalek rychlých a zjednodušujících soudů. V tomto smyslu nesouhlasím s Vaším komentářem beze zbytku. To však není důležité.
Jsem rád, že se někdo u té recenze pozastavil a přemýšlí o věcech, které s ní souvisejí.

Jednu poznámku však přece jen učiním. A sice položím rétorickou otázku: "Co nebo kdo je to Západ?" A odpovím. To jsme my všichni ve střední Evropě a směrem na Západ. A všichni svým chováním aktivně podporujeme to, co jinde kritizujeme a obviňujeme z toho ty jiné - ty ostatní a hamižné. Poté, co se vypíšeme v blogu, jenž součástí aplikace běžící na serverových farmách se spotřebou elektřiny jako menší město, si uděláme kávu vypěstovanou na farmách v Brazílii na místech, kde ještě před 10 lety byl prales, a večer co večer na sebe ve sprše vypustíme několik desítek litrů teplé vody a použijeme tělový šampón s přídavkem palmového oleje, jenž byl vypěstován na plantážích palmy olejné na Kalimantanu v místech, kdy možná před pár lety nerušeně žili orangutani. V nákupních centrech nakupujeme co nejlevněji další a další oblečení bez ohledu na to, že naše touha po levných nákupech nutí výrobce, aby šičky v Bangladéši dřeli z kůže. K večeři si dáme hovězí steak a nezajímá nás, že na vyprodukování 200gramové porce masa se spotřebuje 1 000 l vody. To jsme my. To je Západ.

Každý za sebe by si měl zmapovat svoji ekologickou stopu a nezaujatě si říct, kdo jsou ti, na jejichž úkor žije svůj život.

1