Už nejsem vaše dcera

recenze

Už nejsem vaše dcera (1995) / Nibiru
Už nejsem vaše dcera
Tato kniha vypráví skutečný příběh, ale aby člověk lépe pochopil, proč se ty popisované věci děly, je nutno si připomenout, z jakého prostředí pocházeli oba rodiče Moniky B: rovněž ze sociálně amorálního a defektního. Zřejmě tam bude z obou stran nějaká geneticky podmíněná psychická a sexuální deviace, anomálie, která pak bohužel vygradovala, když se takto "znetvoření" jedinci vzali a založili spolu rodinu. Protože to, co v rámci rodiny prováděli doslova v přímém přenosu se svými dětmi, je snad to nejhorší zvěrstvo, jaké se může odehrát. A protože to není moje první kniha s touto tematikou, která se odehrává v Německu 20. století, řadím již tuto zemi mezi sociálně degenerované. Ta společnost je silně pokrytecká, alibistická a lhostejná. Příbuzní této rodiny v první linii, tj. babičky, dědové a tety jsou rovněž svým způsobem psychopati. Ale to odpovídá "německé počestnosti": Pověst nadevše. Nahoře huj, vespod chuj.
Otec a matka Moniky, oba jsou prototypy deviantních, omezených psychopatů, sexuálně zvrácených narcistů a zvrhlíků nejhoršího druhu. Takoví lidé by neměli opustit ústav, natož aby měli děti a předávali jim své degenerované geny. Bohužel, všechny jejich děti byly svým způsobem duševně omezené, to je z knihy více než zřejmé. Nejinteligentnější ze všech dětí byl nejmladší Georg, který ovšem také v pubertě raději spáchal sebevraždu, když neviděl jiné východisko z této odporné žumpy, kterou byla "jeho" rodina. A ani jeho smrt bohužel nezpůsobila obrat v Moničině submisivním vztahu k otci a matce, přestože v knize tvrdí opak. Ne, nevěřím jí, a je mi jedno, jestli to zní tvrdě. Každopádně, v době, kdy jí Georg přemlouval, aby promluvila, aby se bránila, byla už i při své nepopiratelné duševní omezenosti dost stará a duchovně vyzrálá na to, aby si očividnou nezákonnost těchto skutků dokázala uvědomit a vzdorovat jim. Chodila do školy, a ač zřejmě i zde školní systém selhal, měla kamarády (více než kamarádky), kteří se jistě jako pubertální kluci na toto téma bavili nesčetněkrát, takže rozhodně nevěřím, že stále nechápala, co s ní otec provádí, a že věřila, že "tatínek dělá správné věci". To je absurdní. Ano, malá holčička nemohla chápat, jako dítě se nemohla bránit. Ale v 7. třídě se aspoň u nás ve škole v biologii žáci dozví VŠE o lidském těle, o porodu, o menstruaci, o tom, jak vzniká dítě. Tvrdit, že v 15. letech stále věřila, že děti nosí čáp, je holý nesmysl. To by musela být prohlášena za nesvéprávnou a nemohla by chodit do školy, musela by být na úrovni debila. A to nebyla. Takže ať tak či tak, dle mého názoru má rozhodně svůj podíl viny na sebevraždě svého nejmladšího bratra. Neboť to udělal bezprostředně po hrůzném odhalení "na návštěvě", kde byl svědkem odporného skup.sexu, jehož dobrovolným účastníkem Monika byla. A bohužel, od cca 12 let byla dobrovolným účastníkem všech těchto nechutností, které s ní otec a matka prováděli. Věděla, že nežije v normální rodině, protože viděla, jak žijí její bratranci od tety Inge. A i když jí rodiče dost izolovali od jejích vrstevníků, ve škole si chybějící informace určitě mohla opatřit. Tím nezlehčuji v žádném případě její krutý osud, jen chci poukázat na to, že nebyla tak bezmocná, jak je v knize podáváno. Jistě, byla "díky" zvrácené výchově a neustálému vymývání mozku, a částečně i na základě genetických dispozic, duševně zaostalá, ale že se s ní děje něco špatného, zakázaného a nečistého, to si instinktivně dokázala uvědomit. Dokonce i v dětském věku dokázala "rozpoznat", že otec s ní dělá ty samé zlé věci, jako to dřív dělal "dědeček". Jak už jsem psala výše, byla povahou submisivní, snadno manipulovatelná, což její extrémně vychytralý zvrhlý otec dobře "zpracoval", v dětství jí hluboce vsugeroval "pocit viny". Její dva starší bratři pak už jenom "dokonali", co otec "začal", a v čem jim šel "příkladem". A Monika se opět nechala "vydírat", víceméně dobrovolně. Na rozdíl od jiných knih s touto tematikou, jejichž autorky si prožily podobné hrozné dětství, jako Monika B, však Moniku činím spoluzodpovědnou za to, že to její trápení trvalo tak dlouho, a že zbytečně zemřel její bratr. Ona nebyla tak velmi omezená na pohybu, jako např. Angela (Byla jsem otrokyní v satanské sektě). Mohla dokonce chodit do banky, vybírat matce šeky, netrpěla hlady a žízní, i když žila v zanedbané domácnosti. Jako 15-letá už mohla kdykoliv utéct a vyhledat ochranu na Policii nebo napsat do novin. Toto však udělala až v 16 letech a to ještě náhodou, když zhlédla v TV pořad o zármutku na ztrátou rodinného příslušníka. A pak ještě celé!! dva roky jí trvalo, než vyšla s pravdou ven!!!
Jistě, má následky, to bez debaty, ale svým způsobem si za to může i dost sama. A v knize je její sebevina dobře patrná, dobře si uvědomuje, že bratr zemřel kvůli ní, a že jeho smrti mohla zabránit. No, pozdě bycha honit.
Každopádně, trest pro otce je směšný, ten měl dostat provaz. Současně její matka měla jít sedět aspoň na 10 let a její příbuzní, kterým se svěřila, a kteří z ní udělali lhářku, by měli dostat trest aspoň podmíněný.
Německo, Německo!! Už nejsi rozhodně zemí, ke které "vzhlížím"!!

Komentáře (0)

kniha Už nejsem vaše dcera recenze