Utajeno v kráse barev

recenze

Letní měsíce, cestování a obdivování toho, co příroda či člověk vytvořil. Ideální příležitost se ponořit do příběhu, který se odehrává ve francouzském Giverny. Toto městečko v sobě ukrývá krásu, kterou zachytil i malíř Claude Monet, ale také smutek a neštěstí, které sem nejspíš sám přivolal.

Michel Bussi umí, opravdu umí, sepsat dějovou linku, která jen tak někoho nudit nebude. Všechno začne jaksi obyčejnou smrtí, vlastně vraždou, jež v Giverny ztropí menší rozruch. Díky tomu se seznamujeme s hlavními postavami, protentokrát skoro se samými ženami, které jsou ale silně navázány na mužské skoroprotějšky.

Střídá se tu tak cit pro vyobrazení přírody i vnitřních emocí s napětím v různých akcích, které se odehrávají napříč příběhem. Věřím, že se nebudete ani chvilku nudit, přesto i zde najdete něco, co se vám možná líbit nebude.

U mě je to například zmatečnost, jež je vyvolaná přílišnou formou dezinformací, které vyústily pravděpodobně díky neustálé změně v čase. Retrospektivnost je fajn, ale někdy je jí až moc, a člověk pak neví, jestli už je v současnosti nebo ještě stále zpátky v čase, i když to pro hlavní hrdinku dosti podstatné.

Pojďte přesto zkusit zjistit, kdo může nakonec za trojnásobnou vraždu a jestli opravdu Monet nakreslil tajemné černé lekníny, podle kterých se i dílo jmenuje. Budete určitě překvapeni.

*
„Aragon si to myslel, když knihu psal…Určitě se v té době domníval, že šťastná láska neexistuje. A přesto ji potkal. A prožil nejdelší, věčný příběh lásky…Víte přece, Elsa!“
Laurenc se otočil. Stéphaniiny bledé rty zůstaly pootevřené. Bojoval s touhou dotknout se prsty těch chvějících se úst, pohladit jemný porcelánový profil.
„Jste podivuhodná dívka, Stéphanie…“
„A vy, inspektore, máte dar vzbudit v lidech chuť po svěřování. Podle mého jste jako vyšetřovatel mnohem lepší, než mi manžel přiznal. Ne, inspektore, zklamu vás. Není na mně nic podivuhodného.“
*

Komentáře (0)