Uplakánek Charlie a nástrahy dospívání

recenze

Ten, kdo stojí v koutě (2012) / PokiCz (508 views)
Uplakánek Charlie a nástrahy dospívání
Sestra mu řekla, že tohle je kluk, kterej se s nikým nevyspí na párty jenom proto, že může. A tak se Charlie rozhodl, že mu bude psát dopisy a říkat mu přítel. Neví, jestli mu dopisy opravdu chodí nebo jestli je dotyčný čte. Vlastně ani neví, jestli mu všechny ty dopisy přišly. Neví nic, ale i tak ho něco nutí dopisy psát.
Co v dopisech je? Všechno. Všechno s čím se chce Charlie podělit, hlavně tedy jeho zážitky a pocity z nich. Zásadní zážitky v jeho životě a my vlastně nemáme nic jiného než jeho dopisy. Krátké texty, osobitý styl, humor. To všechno vyjadřuje tuto knihu. I přes to se mi ovšem zdála velmi smutná. Vlastně je to jedna z nejsmutnějších knih, které jsem kdy četla. Nemyslím si, že to byl záměr, ale je to tak. Ani všechna ta vtipná přirovnání a veselé chvíle mi čtení neulehčily.

Budu upřímná, prvně jsem se knihu pokusila číst v angličtině a dvakrát jsem ji odložila. Myslím, že kdybych se ke čtení dokopola v patnácti, tak bych z toho byla opravdu velmi nadšená. Ale už jsem trochu větší a baví mě jiné věci. Prostě mě to zklamalo a nechápala jsem, co je na tom tak úžasného. Co na tom všichni vidí?
Vždyť ten Charlie pořád akorát brečí. A víte co? Pořád si to myslím. Není to tak úžasné, jak všichni říkají a Charlie pořád brečí. ALE! Není to ani špatná kniha. Jenom je prostě příšerně pochmurná a smutná. Charlie je kouzelný a jeho přátelé ještě kouzelnější. Nic tam nechybí. Charlie je náctiletý kluk a objevuje všechny krásy náctiletého života. Nechybí drogy, láska, přátelství, jiné sexuální orientace, problémy v rodině a tak dále.

Ovšem jedno se tomu musí nechat. Úvod opravdu zaujme. Lepší úvod jsem snad ještě neviděla. Stejně tak se mi velmi líbil i epilog, který byl napsán také formou dopisu. Charlie odhaluje jedno velké tajemství vesmíru. "I když není v naší moci změnit to, odkud pocházíme, pořád si můžeme vybrat, kam směřujeme." Takových myšlenek je tam kupa. Určitě to stojí za to minimálně kvůli tomu.
Ty dopisy nejsou vůbec matoucí, hezky se v nich vyznáte a můžete se k nim případně vracet. Ze začátku je to vlastně lehké čtení, ale postupně se to ztěžuje. Přichází Charlieho problémy a Charlieho styl psaní se mění. Částmi jsem zatajovala dech, částmi jsem jen tak prosvištěla a částmi jsem se nemohla odtrhnout. Nikdy nepřišla chvíle, kdy bych si řekla, že mám čtení dost.

Ve finále musím říct, že to není špatná kniha a spoustě lidem se může líbit. Pro mě to ovšem není ta pravá. Zabavila mě, to určitě, ale není to zrovna moje láska. Kniha je to krátká, takže člověku nezabere víc jak pár hodin čtení. A je to rozhodně lepší než film, takže se nepouštějte hned do filmu, podle něj opravdu nepoznáte, jestli by vás kniha bavila.

Poki z archivni.blog.cz

Komentáře (0)

kniha Ten, kdo stojí v koutě recenze