Ulice nostalgie

recenze

Ke knize Telegraph Avenue jsem se dostal díky báječnému románu Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye. Obě totiž napsal Michael Chabon.

Jenže každá je úplně jiná.

Zatímco Úžasná dobrodružství jsou poměrně minimalistická co se postav týče, v Telegraph Avenue jsem si možná měl dělat tabulku kdo je kdo, protože jsem se v nich zpočátku nemohl vyznat. Kavalier a Clay se odehrávají v průběhu několika desetiletí, Telegraph Avenue si oproti tomu vystačí s mnohem kratším obdobím.

Z tohoto srovnávání podle mě lépe vychází Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye. Myslím, že je lepší k Telegraph Avenue přistupovat bez jakýchkoliv očekávání, protože je to – jak jsem už zmiňoval – něco úplně jiného.

Ústředními postavami této poměrně tlusté knihy jsou majitelé malého obchůdku s gramofonovými deskami Archy a Nat, jejich manželky, které také mají společnou živnost (jako asistentky pro domácí porody), a jejich synové, kteří spolu zažívají něco jako letní románek.

To vše v kulisách slunné, uvolněné Kalifornie.

Jenže idylka nemá dlouhého trvání. Archy a Nat zjistí, že černošský milionář plánuje kousek od jejich krámku otevřít obří nákupní centrum, ve kterém by byl i obchod s cédéčky a vinyly. Už teď jsou zadlužení až po uši a hrozí, že konkurenci velkého obchoďáku nepřežijí.

V Úžasných dobrodružstvích Kavaliera a Claye Chabon prozkoumával historii komiksového média, v Telegraph Avenue se zaměřuje na gramofonové desky. Tedy médium, které zažilo boom, ústup z výsluní a teď se zase vrací.

Rád poslouchám hudbu z vinylů. Jeden prodavač v antikvariátu mi kdysi řekl, že to je proto, že hudba z desky „má duši“. Když se nad Telegraph Avenue zamyslím, je to vlastně pětisetstránková óda na zašlé časy, na dobu, která tady možná byla kdysi dávno a kdoví jestli.

Nostalgie, retro a pocta jazzu, soulu a filmům Quentina Tarantina.

Vlastně je to trochu pozérské - autor svými dlouhými větami plnými popkulturních narážek chce čtenáři dokázat svou intelektuální nadřazenost – ale k tak hipsterskému zboží, jakým gramodesky nepochybně jsou, se ten styl hodí. Je to ale vítězství formy nad obsahem.

Chabon umí psát, píše krásně. Jeho věty je většinou radost číst, ale někdy to vypadá, že se utrhl z řetězu a vychrlil na stránky desítky slov úplně o ničem. Prostě jen proto, že může. Být editorem, tak to pořádně osekám. Právě kvůli mnoha nadbytečným slovům je knihu potřeba číst v klidu a soustředit se na to (ani ten gramec jsem si k tomu raději nepouštěl).

Už jsem zmiňoval, že v knize vystupuje velké množství postav. Každá má svůj příběh. Paradoxní je, že příběh Archyho a Nata, čili ten, který je ústřední, se mi líbil nejmíň. Mnohem víc mě zaujala dějová linie jejich manželek i ta o náctiletých synech, kteří jezdi na skejtech a pak se milují.

Pořád o knize musím přemýšlet a mám pocit, že čím víc času uplynulo od dočtení, tím víc se mi líbí. Hlavně tou atmosférou léta a nostalgickou náladou.

Řekl bych, že by knihu měl hodnotit každý sám za sebe, Telegraph Avenue je totiž podle mě román, který na každého zapůsobí úplně jinak podle momentálního rozpoložení, zájmů i životních zkušeností.

Komentáře (0)