Ukolébavka pro dospělé

recenze

Život jedna báseň (2014) / Bolkonská (913 views)
Ukolébavka pro dospělé
Už u první knihy od této autorky jsem se domnívala, že jde o čtení pro teenagery. Možná tomu tak opravdu je, ale byla by velká škoda, kdyby byly její knihy staršími čtenáři a čtenářkami opomíjeny, protože podle mě mají co říct každému. A rozhodně svými tématy i zpracováním ze škatulky hodně vybočují.

Tak jako vás Bez naděje poslala do kolen absolutně neočekávaným zvratem a nabourala v literatuře hodně opomíjené téma, i tento román jednoduše překvapí. Milostný příběh tam v podstatě je, ale na nějakou tu fatální vzájemnou přitažlivost, kdy kolem sebe dva hrdina s hrdinkou na dvě stě stranách poskakují, aby si to pak více či méně decentně na straně dvě stě jedna rozdali, můžete zapomenout.

Co víc, příběh vlastně předestírá morální dilema, tedy něco, co z literatury (snad s výjimkou historických románů) vyprchalo snad už před stoletím. A kupodivu je aktuální. Zároveň řeší v podstatě typický problém, jenž s sebou přináší dospívání – už vám není pět, ostentativní pláč vás nikam nedostane, přebíráte zodpovědnost za své činy a nemůžete se do všeho vrhnout po hlavě.

Doufám, že to teď nezní příliš nudně. Protože Hooverová je cokoli, jen ne nudná. Pokud jste si i mysleli, že na její svérázný humor už jste si zvykli, stejně vás opět pošle do kolen. Je mi jedno, jak je to napsané. Ve chvíli, kdy si Lakin mladší brácha vybral kostým na školní maškarádu, myslela jsem, že to nerozdýchám. O tohle překvapení nebudete ukráceni – nic víc neprozradím.

K tomu je tam spousta skvělých, živých dialogů, především mezi Lake a její mámou. Máma je typicky mámovitá, o dceru si dělá starosti, ale ne zrovna tím klišovitým způsobem, jaký se nejspíš obvykle nabízí. I o randění se sériovým vrahem se dá žertovat, pokud vám nechybí důvtip. A pak přijde čas od času vážná chvilka a najednou máte pocit, že ty rady, co si Lake vyslechne, jsou tak trochu i pro vás.

„Váží si tě – za všech okolností? To je první otázka. Druhá: Pokud bude za dvacet let od nynějška stejný jako teď, chtěla bys s ním pořád být? A nakonec, inspiruje tě k tomu, aby ses snažila být lepším člověkem? Až najdeš někoho, s kým na všechny tři odpovíš ano, pak jsi našla dobrého chlapa.“

Je to vytržené z kontextu, nicméně je to mámino stručné shrnutí, jak rozeznat dobré od špatného. Zní to šíleně jednoduše a mě to dostalo. Já si ty otázky kladu. (Je to na rozchod! Ale to člověk většinou už stejně tak trochu tuší.)

Zase nějak pomíjím děj, ale snad už jste si zvykli. Na závěr těchto útržkovitých poznámek bych poznamenala, že pro mě je Hooverové nejsilnější stránkou to, jak dokáže vytáhnout věci, k nimž se okamžitě (a mocně!) vztáhnete. Tohle je dost možná subjektivní, možná si zrovna vy v textu nic takového nenajdete. Já jo. Taky mám intenzivní vzpomínku z dětství na nevydařený kadeřnický pokus (a taky s sebou nesl velké ponaučení), a imaginární kamarádi devítiletých, to je kapitola sama o sobě.

A jak sladké to je, vzpomenout si najednou na tyhle věci...

V knize je na můj vkus fakt hodně pláče a patosu (je to prostě americké, chtělo by se říct), ale těch momentů, co vám vyrazí dech, je tam víc, a tak si nestěžuji. Hooverová mi v současné literatuře přijde jako malé zjevení. Je to snad jediná autorka, u níž nikdy nevím, co mám čekat. A jediná, která prostě nezklame.

Komentáře (0)

kniha Život jedna báseň recenze