Ukliď si ten chlívek

recenze

Zázračný úklid - pořádek jednou provždy (2015) / Bolkonská

Jinak tady shniješ zaživa. Nikdo nedovedl lépe dokopat člověka k uklízení než máma. Na mámu byl v tomto směru vždycky spoleh. Na druhou stranu, umí máma opravdu, ale opravdu uklízet? Já si to nemyslím.

Měla jsem své podezření už předtím, a po dočtení Zázračného úklidu už jsem o tom skálopevně přesvědčená. Taky jsem jí hned volala, čau mami, přinesu ti jednu skvělou knížku. A ona prý že už to doma má, ale zatím to nedočetla. Jasně, že se jí to nechce číst! Máma nesnáší, když jí někdo takhle polopatě říká, že něco dělá špatně!

Uvykli jsme představě, že úklid je celoživotní záležitost. Přinejmenším každou sobotu, až do smrti. Každou návštěvu vítáme rezignovanou omluvou, že je tady takový bordel. Stěžujeme si na nedostatek místa. Jedeme do Ikey a nakoupíme skládací závěsné i jiné úložné prostory, ale naše radost nemá dlouhého trvání – topíme se ve věcech.

Marie Kondo píše, jako by byla u vás doma. Jako by s vámi vyrůstala. Zná všechny vaše výmluvy. Ví, jak si skládáte ponožky. (Tento bod mě osobně totálně poslal do kolen.)

Dokonce ví, že někdy, když jste ve stresu, nebo zrovna máte dělat něco, do čeho se vám vůbec nechce, začnete uklízet. A smějete se, co je to za high level prokrastinace, že už radši i poklidíte, než abyste začali psát tu podělanou esej. Marie Kondo má však i na tenhle váš rys dokonale jednoduché vysvětlení.

Ponožky a punčocháče ve vaší zásuvce jsou v podstatě na dovolené.

Chvílemi působí potrhle, to ano. Vzpomněla jsem si na Tess Whitehurstovou. Jak by si asi s Marií rozuměly. Nevím. Tess je praštěná úplně, Marie jenom trochu.

Jakkoli to ovšem zpočátku vypadá nepravděpodobně (kupříkladu možnost, že díky tomuto jedinému a radikálnímu úklidu budete mít ploché bříško, což je zde také zmíněno), velmi rychle vám to začne dávat smysl.

Nedávno jsem četla motivační citát přibližně v tom smyslu, že lidí z našeho života odcházejí, aby udělali místo pro někoho jiného. Tudíž se přestanete stýkat s někým nepříjemným, a bude víc prostoru pro skutečného přítele, který již jistě čeká za rohem. Soudím, že s věcmi je to stejné. Ovšem ty musíte prostě vyhodit. A na to, abyste je vyhodili, si je především musíte všimnout.

Musíte projít své věci jednu po druhé, dotknout se jich, zamyslet se, co vám přinášejí, a jestli už dosloužily, nebo ještě mají ve vašem životě své místo. Nepodceňujte věci. Zaplňují přece vaše soukromí. Přecpali jste svůj svět zaprášenými plyšáky, k nerozeznání vybledlými účtenkami, utrženými knoflíky a vším „pro případ“ schovaným a zapomenutým. Kdoví, jaký by to byl pocit – shodit ten balast. Nechat si jen to, co opravdu potřebujete. A co máte rádi.

Já vím, jsem si tím naprosto jistá, že bychom se všichni cítili líp, kdybychom ten bordel místo na chalupu odvezli rovnou do kontejneru. Pokud nám něco nechybělo deset let, asi si nezačneme najednou stýskat, že. Tím spíš, když to byl napůl rozbitý metličkový mixér nebo neúplná sada hnusných šálků od tchýně.

Mně se to ještě docela snadno říká. Jelikož jsem se v minulosti víckrát stěhovala, pro jistotu udržuji svůj majetek v rozumných mezích. Ale stejně by se dal protřídit. Chystám se na to. Už teď vím, že je zapotřebí sledovat Marii. Neovládla jsem se a pustila se do třídění knih, a místo toho jsem se začetla (to je celé špatně, knihami začít nemůžete, a otevírat je taky ne).

Alespoň ty ponožky jsem ale přebalila. Úplně mě prostoupil pocit, že takhle opravdu nemůžou dýchat.

Tohle s vámi Marie udělá.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---