Udělat S/správnou věc není jen tak

recenze

Správná věc (2019) / D.V.Spudil
Udělat S/správnou věc není jen tak
Marek Hnila: Správná věc
Recenze: D. V. Spudil |- U U|

Správná věc mladého šternberského autora je – zdá se mi – celkem neobvyklý úkaz. Politickou literaturu tu moc nevídám. Jádro knihy tvoří malý okruh postav: nakladatel, jeho manželka, jejich přítel, nespravedlivě odsouzený novinář a několik vedlejších postav, z nichž většina zároveň hraje velmi důležitou roli, ač není čtenáři tolik na očích.
Zdá se mi, že situace v knize nese celkem správně postřeh ze společenské situace při nastupující či vládnoucí totalitě: První, kdo jde z cesty, jsou odvážní novináři, „hlídací psi demokracie“. Kdo naopak může získat úspěch, jsou např. vydavatelé, spisovatelé a novináři, kteří nejsou režimu nepohodlní – a nemusejí být přímo vysloveně prorežimní.
Při čtení postavy nakladatele jsem si několikrát vzpomněl na život L. Fukse, který byl v době totality komunismu velmi úspěšný – protože jako jeden z mála, kteří neměli v hlavě piliny, sklopil před režimem hlavu. Gesto z morálního hlediska dost nesympatické, ale nikoli nepochopitelné – a rozhodně dobrá taktika, jak získat úspěch. I John B. je dostatečně inteligentní, aby nebyl jen tupým oslavovatelem „cizáka“, čili představitele zlořádu v této knížce, ale zároveň se dívá stranou, když se děje něco divného.
Rozhodující moment ale tohoto nakladatele staví do jiného světla. Tak trochu se stane hrdinou a pak znovu zbabělcem a pak znovu hrdinou. Takto řečeno by se zdálo, že jde o krkolomný vývoj postavy, ale je to jen přirozené váhání člověka, který ví, co je správná věc, ale není pro hrdinství zrozený. Stává se hrdinou jen napůl (na rozdíl od bezejmenného novináře).
Marek Hnila má v sobě rozhodně potenciál a je dobře, že v české literatuře je. Bylo by pro jeho budoucí spisovatelskou kariéru zapotřebí, aby zapracoval na jazyce. V kapitolách psaných z perspektivy nespravedlivě odsouzeného novináře se sice snaží zrealizovat skvělý nápad – odlišit to jiným jazykem – nicméně jeho snaha není příliš úspěšná. Novinářův jazyk vždy zpočátku kapitoly drhne mezi zuby postponovaným slovesem (a tak trochu nečeským / příliš obecněčeským minulým časem „já věděl, já udělal...“) a po několika větách se vesměs vrací k autorovu přirozenějšímu vyjadřování. Bylo by potřeba, aby autor dokázal tuto jazykovou různorodost jednak udržet, ale zároveň ji nepřehánět, protože začátky sudých kapitol se čtou skutečně těžce.
I jinde se stává, že autorův jazyk je tu a tam nevyspělý a jedna stránka (bez prozrazení zásadní informace nelze říct která) děje je mírně naivní, nicméně ve Správné věci jsou takové případy v naprosté menšině. To podporuje i fakt, jak plynule a snadno se kniha čte.
Myšlenky velmi pěkné, děj zajímavý a v jistém ohledu aktuální i zároveň nadčasový. Marka Hnilu zatím nepovažuji za hotového spisovatele, nicméně rozhodně za spisovatele, od kterého si rád něco přečtu i v budoucnu, a pokud dá na mé doporučení ve věci jazyka, zvláště se těším na jeho budoucí díla.

Komentáře (0)

kniha Správná věc recenze