TYGŘE, TYGŘE PLANOUCÍ ....

recenze

Taky vás trochu děsily cirkusy? Taky vás trochu děsilo kolotočářské prostředí? Taky vám to přišlo tak trochu tajemné a z jiného světa? Odmalička jsem se v tomhle prostředí necítila dobře – ten pocit, jako kdybych byla někde, kam nepatřím, ztracená, nervozní a neustále se ohlížející přes rameno … Jednoduše řečeno – cirkusové prostředí mi nebylo příjemné. Asi i proto, že jako malá jsem ho nedokázala správně pochopit. Nedokázala jsem pochopit, proč tam jsou klauni, proč tam „krotí“ tygry, proč tam jezdí medvědi na kole a někdo tahá králika z klobouku. Možná i proto jsem si vybrala knížku Leslie Parry, která se – podle anotace – tomuhle tématu věnuje. Možná jsem i doufala, že pochopím. A stačil mi přečíst prolog a byla jsem ztracena …

„Nejsem schopna mluvit od svých sedmnácti let. Někteří lidé uvěřili, že proto dokážu zachovat tajemství. Uvěřili, že mohu vyslechnout všemožná přiznání a příběhy a nic z toho nevyzradit živé duši. Možná i věří, že když nemohu mluvit, nedokážu ani poslouchat nebo si cokoli pamatovat, dokonce snad ani sama za sebe myslet – že jsem v podstatě neviditelná. Že budu mlčet navždy. Obávám se však, že se mýlí.“

Leslie Parry rozehrála v Chrámu divů velkou hru. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak je vyprávění zachycené a kam směřuje. New York – rok 1895. Tři vypravěči. Tři rozdílné příběhy, které se spojí do jednoho.

Nejprve tu máme Sylvana (19 let), vyběrače latrín (nedivte se, je to New York konce 19. století) a v noci boxera, chcete-li zápasníka, kterého znají jako Podvraťáka a který jednoho dne při vybírání latrín najde pohozené novorozeně – holčičku, kterou mu svědomí nedovolí opustit a sám se pouští do pátrání po její matce. Dále se nám na scéně objevuje Odile – sedmnáctiletá dívenka, která vyrůstala v Chrámu divů, který založila její maminka a pro kterou se stal i zkázou. Odile potkáváme v době, kdy při požáru přišla o maminku a její sestra - dvojče Isabella (Bella) jednoho dne bez vysvětlení zmizela. Odile byla vždy ta v pozadí – ta v pozadí za svoji sestrou, která prostě byla předurčena k tomu, stát se hvězdou …, ale Odile nikdy nežárlila. Bellu milovala, a proto se rozhodla ji najít – najít ji ve městě zvaném New York. A nakonec se seznamujeme s Alphie – ženou ulice, která jako kdyby prožila příběh Popelky. Ale upozorňuji – jako-kdyby … Alphie se zamiluje (a snad i on do ní) do italského „funebráka“, provdá se za něj, jeho matka ji nesnáší – samozřejmě, a rozhodne o jejím osudu, kdy se najednou probudíme na lodi odvážející odsouzené, zkažené a narušené ženy na osamocený ostrov poblíž Manhattannu.

Nechci tady popisovat kompletní děj, ale Wow … to, jaký obrat v knize Leslie Parry předvedla … Zůstávám beze slov, protože slovy klasika, tohle jsem opravdu nečekala a chvíli mi trvalo, než jsem to všechno pochopila. Je to až k neuvěření, jak si naivně myslíte, že jste to prokoukly a pak najednou nevíte vůbec nic a máte chuť se vrátit na začátek knížky a přečíst si ji znovu, protože Vám asi muselo něco uniknout…. Jestli tohle je její první knížka, tak se budu modlit, aby nevystřílela všechny náboje na svou prvotinu …

Komentáře (0)