Totalita proti demokracii, nenávist proti lásce

recenze

Všechny vaše myšlenky, které se bojíte říkat nahlas, skloubené dohromady s kritikou neduhů moderní doby. To přesně vystihuje tvorbu 53letého amerického postmodernistického autora Chucka Palahniuka. Palahniuk jako mladý úspěšně vystudoval žurnalistiku a svou pracovní kariéru odstartoval jako montér dopravních vozidel. Pak se ale rozhodl, že se stane slavným spisovatelem a nedlouho na to se pokusil vypustit do světa svou prvotinu Neviditelné nestvůry. Tento pokus skončil neúspěchem, když s ní Palahniuk nepochodil u vydavatele. Napodruhé se už ale autorovi podařilo se svou opravdu neotřelou, až šokující tvorbou, mířící kritickým hrotem šípu přímo do středu americké společnosti, prorazit do světa skrze úspěšný titul Klub rváčů. Palahniukovi knihy některé lidi pobuřují, kvůli vysoké míře morbidnosti, násilí a sexuality, a některé lidi baví, díky originálním námětům a skvěle vyjádřeným myšlenkám. Tato kontroverze se mu nakonec stala prospěšnou. Palahniuk vydává novou knihu téměř rok co rok a konkrétně tato kniha, nesoucí název Pygmej, vyšla v roce 2009.

„Tady začíná záznam jedna, operativce mě, agenta č. 67, příletem amerického letiště Středozápadu. Krycí název: Operace Zkáza.“

Děj Pygmeje začíná poměrně nevinně. Chlapec, jehož jméno neznáme, pocházející ze země, jejíž jméno neznáme a ve které vládne tvrdá diktatura, přilétá na studijní pobyt do velké, skvělé, demokratické Ameriky, aby zde mohl několik měsíců žít a dýchat ten nejlepší a nejsvobodnější vzduch, ten americký. Ale nebyl by to Palahniuk, aby se děj rychlým spádem nezřítil do kupy šílených, až nemožných situací. Chlapec, kterému všichni začnou říkat Pygmej, je totiž ve skutečnosti mladým tajným agentem č.67, ničivou zbraní své diktátorské republiky, která má společně s ostatními agenty infiltrovat a následné zničit demoralizovanou americkou společnost, která je se svým liberalismem a moderní kulturou největším nepřítelem nejmenované diktátorské země. Pygmej je nicnetušícími, stereotypními americkými rodiči přijat do věřící rodiny, poté do místního církevního spolku i do vzdělávacího systému. Tam se jeho cílem stane vítězství ve vědecké soutěži a postup do jejího mezinárodního kola. Začátek mise. Krycí název, operace zkáza. A černočerná komedie začíná.

„Nezáleží na pravdě, ale na vítězství“ Adolf Hitler

V knize nechybí nic, co by správnému příběhu chybět nemělo. Dokonce toho, jak je Palahniukovým zvykem, dost přetéká přes okraj rámce běžné knihy, a dále se rozlévá do všech temných zákoutí, nabízejících nevšední zpestření děje. Hlavní hrdina se totiž s veškerými běžnými životními situacemi amerického občana vypořádává po svém právě tak, jak ho jeho totalitní matička vlast, na jejíž ideologickou výchovu často v knize vzpomíná, naučila. Střet totalitního s demokratickým myšlením zde tak dává vzniknout absurdním situacím, které jsou pak zakončeny buď násilným, nebo sexuálním aktem. Popřípadě různorodou kombinací obojího. Nakonec se ale i do toho nejvíce pravidly a režimem zabedněného rozumu, naučenému jen nenávisti a umění zabíjet, začnou prokousávat lidské city a Pygmej poprvé v životě pocítí, co to je zamilovanost. To vše se odehrává na pozadí americké kultury tak, jak ji autor rád popisuje. Masové, tupé, konzumní. A v plánu operace zkáza se objeví první trhliny.

Že je na tomto titulu něco zvláštního vám dojde hned, jak ho poprvé otevřete. Co se tyče stylu, jakým je kniha napsána, šel totiž Palahniuk dále, než kdykoliv předtím. Kniha je totiž vypravována právě ústy operativce č.67, jehož angličtina ( čeština ) je více než prachbídná a to se odráží v celém textu, který opravdu přesvědčivě působí na čtenáře dojmem, jakoby ho psal někdo zpola negramotný. Je to bezpochyby nový a zajímavý prvek, ale ne každý ho snese a myslím si, že pro některé z čtenářů by to mohl být i důvod knihu odložit. Změna je to totiž skutečně drastická. Já si však po pár stranách zvykl a nakonec jsem si zajímavá slovní spojení a často absurdní větnou stavbu dokázal v některých pasážích i užít.

„Nutnost vysrat se po jídle neznamená, že by jídlo bylo ztrátou času.“ Mao Ce-tung

Podobné citace od totalitních vůdců, politických tyranů a násilníků se na vám budou tlačit do hlavy celou knihu. Pro Pygmeje totiž představují hesla, jichž je třeba se držet jako svatého písma a autor samotný nám skrze ně podstrkuje něco málo věcných faktů, které lze najít v každé z jeho knih. Krom složité stavby textu a citace těchto „dementních proroků“ vás po celou knihu bude provázet i spousta nevšedních a šokujících komických situací, spojených s kritikou nejen totalitních režimů, ale jak už je Palahniukovým zvykem, i současné americké společnosti, na kterou je vždy snadné něco si najít. A vypravěč se své ideologie nejdříve drží tak pevně, až mu chvílemi věříte, že diktatura by vlastně nebyla vůbec špatná věc. Tak moc absurdní dokáže tato kniha být.

Stejně jako je tomu u každé Palahniukovi knížky, ani Pygmej rozhodně není pro všechny. Zde to, díky jazykové formě, platí nejspíše ještě jednou tolik. Ačkoliv více než obvyklým sociálně-kritickým dílem je Pygmej ve výsledku spíše morbidně černou komedií o dospívání a o životě mladých Američanů, má rozhodně hloubkou svého zdánlivě povrchního obsahu co nabídnout. Pokud si tedy myslíte, že se zvládnete prokousat skrze nejpodivnější formu jazyka, s jakou jste se v knize dosud setkali a zároveň bys rádi do svého seznamu četby zařadili něco neobvyklého, je Pygmej správnou volbou.

Komentáře (0)