Tohle není hra...

recenze

Solitaire (2014) / ciniminisek (399 views)
Tohle není hra...
Kazitelka nálady, jak jí říkají přátelé, i tak by se dala popsat žákyně střední školy Tory. Věčný introvert s oblibou v blogování a sarkastickém humoru. Svůj život bere jako entitu, nic víc, nic míň. V rodině to nemá jednoduché a možná proto, se chová tak tragicky. Její bratr trpí závažnou psychickou nemocí, s matkou se navzájem nemají rády a otec se v příběhu moc nevyskytuje. Přesto, že své bratry Tory miluje a oni ji, nestačí to k tomu, aby do svého srdce vložila i kousek sebe samotné. Dokáže Tory překonat své já a zjistit to co už věděla, jen si to nepřipouštěla?

V jindy nudný školní den, najde na své skříňce růžový papírek s šipkou. I když, jak sama říká, takové trapné hry nehraje, po růžové cestě se vydá. Šipky Tory zavedou do počítačové učebny, kde narazí na nápis SOLITAIRE.CO.UK,ale co je hlavnější, na podivného kluka v obrovských brýlích - na Michaela. Po ještě divnějším rozhovoru se ale Michael vypaří. Tory to nedá pokoje a na webovou stránku i záhadného spolužáka stále myslí. Své jediné přítelkyni Becky se se svým tajemstvím nesvěří a k tomu všemu se ve škole objeví chlapec Lucas, který kdysi býval Toryním nejlepším kamarádem. V době, kdy byla ještě veselá, normální a života si užívala. Co si má počít s lidmi, kteří stojí o její přátelství, ale Tory o jejich ne a jak do toho zapadá blog Solitaire, který začíná trápit školu a učitele v domnění, že pobaví všechny žáky. Což se jim také podaří, až na tu jedinou. Tory to v žádném případě vtipné nepřipadá.

Když dvacetiletá Alice Osemanová psala Solitaire, ani ve snu by ji nenapadlo, jakou strhne lavinu emocí. Na světové databázi dosáhla úctyhodného hodnocení 4,1 a tím sebe i svůj výtvor zařadila do vysoce oblíbených knih. Příběh inspirován jejím životem a časy strávených na škole, se autorce jistě vyplatil.

Solitaire není klasická kniha pro mládež, ale skrývá v sobě mnohem víc, než jak se publikuje. Jako první v čem se vymyká, je absence love story, kterou zde nenajdete. Vlna lásky, na které je příběh obvykle stavěn, v tomto případě vystřídá hlubší myšlenka života. Právě tím se Tory zabývá. Často řeší sama sebe a naopak neřeší nikoho jiného. Úsměv je jí cizí a štěstí si vždy nějakým záhadným důvodem zakáže. A proto si Tory, čtenáři okamžitě oblíbí. Její identita introverta nás baví. Často se zasmějete jejím myšlenkám útoků na sebe samu, třeba jen z důvodu, že vidí zamilovanou dvojici, nebo postavičku s Disney. Hlášky této dívky jsou přímo geniální a čtenáře zkrátka baví.


Přestože jsem psala, že love story v této knize nemá místo, čtenář si ten svůj románek stejně vyfantazíruje. Tory a Michael jsou si tak moc podobní, že málokdo by v této dvojici neviděl pár. Není to zamilovanými pohledy, dvojsmyslnými narážkami ani ničem podobném zaláskovaném, ale tím, že Michael je jediný člověk, který Tory dokáže vyvést z míry. Tak málo u obyčejného člověka, ale tak moc u pesimistické Tory. V tomto příběhu neuslyšíte slova: Miluji tě, ale maniodepresivní psychopat. Dvě slova, která dva mladý lidé svedou dohromady.

Děj nemá žádnou složitou zápletku, přesto čtete mezi řádky a v příběhu dokážete vidět i část svého já. Velmi rychle ubíhá před očima a šikovný čtenář knihu zvládne na jeden zátah. Hovorový jazyk blízký náctiletým, provází celý příběh a mladším čtenářům umožní lépe některé věty pochopit. Solitaire je naprostý opak ve všem. V příběhu, ve vylíčení postav i hlavních myšlenkách. Jedinečná kniha plná deprese, která své čtenáře dokáže pobavit, kdo by tomuto protikladu odolal?

Autorku a její titul Solitaire doporučuji především milovníkům Johna Greena, jelikož si svým melancholickým psaním jsou velmi podobné.

Komentáře (0)

kniha Solitaire recenze