Titáni

recenze

Nejnovější kniha Leily Meacham zavádí čtenáře do roku 1900. Příběh se odehrává v americkém Texasu v době, kdy se do povědomí dostává černé zlato - ropa.

Střídavě sledujeme osudy dvou mladých lidí Samanthy a Nathana. Nathan vyrůstá na obilné farmě s ostatními sourozenci, ale Nathan cítí a ví, že vztah matky k němu není vůbec láskyplný tak jako k jeho sourozencům. Jediný, kdo ho má opravdu rád je jeho otec Leon. Nathan se záhy dozvídá, že Leon jeho otec není, ale jakýsi Trevor Waverling, majitel těžařské firmy. Nathan zváží své pocity, všechna pro a proti a nakonec odjíždí do Dallasu za otcem, aby pracoval u něj ve firmě a možná i proto, aby ho lépe poznal...

Několik mil od Nathanovy farmy vyrůstá na další farmě mladá slečna Samantha Gordonová. Je obklopená vším, co Nathan nemá - láskou, porozuměním, přátelstvím i bohatstvím. Samanthin otec Neal vlastní velká množství pozemků, na kterých chová dobytek. Otec Samanthu střeží jako oko v hlavě, protože ji nadevše miluje. Proto se začal chovat naprosto nesmyslně, když se dozvěděl, že Samantha začala pátrat po svých biologických rodičích. Samantha je totiž adoptovaná a Neal má strach, že by je kvůli pravým rodičům opustila.

Obě rodiny, Gordonovi i Waverlingovi, respektive hlavy těchto rodin, touží po moci, rádi by se stali titány, které by nikdo nemohl předběhnout. Jdou si za svým cílem. Mladí však nejsou jako jejich otcové. Nathan se snaží svému otci porozumět a být dobrým zaměstnancem. Samanthu zajímá její přítel z dětství Sloan, do kterého je beznadějně zamilovaná. Trápí se, protože Sloan nejspíš miluje jinou dívku. Samanthinou velkou zálibou je paleontologie a výzkum, a tak se snaží na farmě pomáhat různými rozbory půdy a podobných záležitostí.

Příběh o hledání pravdy, o moci, o nevyřčených slovech a tajemstvích, která stejně vyjdou najevo, ať tomu člověk brání, jak chce. Osudy obou hrdinů jsou vzájemně propleteny a čtenář postupně vše odhaluje.

Od autorky jsem četla dvě knihy Dlouhé stíny a Sen o Sommersetu. Mám doma ještě Poselství růží, ale zatím jsem se k ní nedostala. A ačkoliv se mi Titáni líbili, nesplnili moje očekávání. Autorce nemůžu odepřít čtivost a bohatou slovní zásobu. Nenašla jsem zde žádná hluchá místa nebo pasáže, které bych přeskočila nebo mě nebavily. Prostě je to kniha (a i předchozí se k této počítají), která má všechno, co by měla mít, aby své čtenáře zaujala.

Co mě však v příběhu zklamalo, je, že autorka rozuzlení dala až skoro na samý závěr a popsala ho jen pár větami. Osudy hrdinů se vyvíjely samostatně, občas se protnuly, ale bez nějakých emocí. Je to škoda, protože román se mi moc líbil, ale zkrátka a dobře, autorka v této knize nesplnila mé očekávání.

Postavy, které autorka vykreslila, jsou převážně sympatické. Jediná postava, která byla opravdu nesympatická a zlá, byla Nathanova matka. Ale ostatní hrdinové, i když měli nekalé úmysly, byly pozitivní. Na jednu stranu to bylo příjemné zjištění, na druhou stranu jsem se nemusela bát žádných konfrontací.

Ale víte, co se mi na autorčiných knížkách opravdu moc líbí? Obálka. Ve stejném duchu jako předchozí knihy, je i tato obálka poutavá a zaujme na první pohled. Tentokrát jsou na obálce žluté pampelišky a já se nemůžu vynadívat.

Suma sumárum, i když kniha nebyla úplně úžasná a autorka nevyužila potenciál, který se v knize nabízel, byla to kniha, kterou můžu s klidným srdcem doporučit dál, především příznivcům historických románů a rodinných ság.

Komentáře (0)