Ticho nejen pro introverty
recenze
Ticho: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit (2012) / romankrasa
Bez dlouhého váhání jsem se pustil do čtení knihy „Ticho“ od Susan Cain. Tahle poutavá kniha má být pohledem do nitra introvertů. Má být zrcadlem do světa, který nikdy nepřestává mluvit. Sama autorka je introvertkou. A i já, samotný čtenář, jsem introvertem.
Není to román, není to příručka, co to tedy je? Je to důkaz, že v tom nejste sami. Že nejste jediní, kdo při příležitosti hovořit před velkým množství lidí, začne rudnout. Nejste sami, kteří se neodvažují oslovit někoho zdánlivě neznámého na ulici nebo na večírku a raději si počkáte až ten druhý bude také sám nebo si následně celý večer vyčítáte svou neschopnost se pohnout.
Věděl jsem samozřejmě, že nejsem jediný, kdo tímto „trpí“, nicméně je dobré si o tom přečíst, dozvědět se příběhy, o lidech, kteří svůj ostych překonali a jsou daleko produktivnější než si zpočátku mysleli.
Susan Cain nám představuje množství slavných i neznámých lidí a na jejich příbězích ze života nám předkládá možnosti, jak se přizpůsobit. Nicméně se nám snaží vysvětlit, že na introverzi není vůbec nic špatného a právě naopak, že bychom si měli vážit svého temperamentu, protože introverze nás činí těmi, kdož jsme. Číst o ostatních, kteří jsou introverzí poznamenaní stejně jako vy, ve vás budí pocit úlevy. Po přečtení získáte odvahu dívat se na svět jinak, odvahu překračovat sebou samotným vytyčené hranice, pokusit se bořit některé z bariér a předsudků. Zároveň v sobě introverta uchovat, rozvíjet ho, dát mu volnost, ale také množství potřebného klidu, kdy se může projevit.
Některé pasáže jsou napsány velice poutavě, jsou plné příběhů, zajímavých dat. Jiné jsou méně zajímavé a spíše se přesvědčíte o rozdílnosti mezi Evropany a Američany.
Je studií do světa plného extroverza. Do společnosti, která introverzi potlačuje a vytlačuje na její samotný okraj. I ve školách jsou preferováni žáci, kteří se projevují, říkají svůj názor a dokáží se prosadit, zatímco ti, kteří mají názor nejužitečnější, často sedí potichu a naslouchají. Ale jsou to právě tito introverti, kteří často utvářejí naše životy.
„Ticho“ nás nemá o něčem přesvědčovat, nemá nás ani šokovat, je pouhým svědectvím, ale napsaným natolik poutavým stylem, že si vás získá. Nabízí výzkumem získaná data, životní příběhy i zamyšlení se nad sebou samotnými. Po dlouhé době kniha, kterou jsem dočetl skutečně s chutí.
Velice zajímavě pojatá recenze. Ano, introvertům tleskám.