Tiché roky: dobře nebo špatně?

recenze

Tiché roky (2019) / CleoXandra
Tiché roky: dobře nebo špatně?
Alena Mornštajnová, zřejmě nejzářivější hvězda současné české prózy (soudě alespoň podle čtenářských ohlasů), se v roce 2019 prezentovala novinkou „Tiché roky“. Po úspěchu románu Hana, který zaslouženě sklízí pochvalné komentáře ze všech stran, nastalo veliké očekávání, s čím přijde autorka teď.
Tiché roky jsou svým způsobem pokračováním osvědčeného schématu: rodinný příběh determinovaný překotným klokotáním moderních dějin. Na jevišti dominuje dvojice hlavních aktérů: otec Svatopluk a dcera Bohdana. Vyprávění běží ve dvou časově vzdálených liniích, lakonicky označených „Otec“ a „Dcera“. Jak se příběh odvíjí, víc a víc se objasňuje pouto, propojující obě dějové roviny. Vše směřuje k průsečíku rovnoběžek = rozkrytí rodinného tajemství (které v tomto vzorci samozřejmě nesmí chybět, jinak nelze zkonstruovat použitelnou pointu). Ze čtenářského hlediska je tato oblíbená šablona nesmírně chytlavá, o tom není sporu.
Takže další důkaz o nepopiratelném pisatelském umu paní autorky. Co se týče samotného děje, tak z něj jsem byla mírně rozpačitá. Čím dál víc ve mně narůstal pocit, že je to jakýsi kočkopes: jako kdyby se kniha snažila být intimní sondou do složitých rodinných vztahů, ale současně se mínila rozmáchnout do širšího dějinného kontextu, přičemž tentokrát se danou kompozici nepovedlo (na rozdíl od Hany) tak docela ukočírovat. Tato snaha pochytat mnoho zajíců najednou na mě působila sílícím dojmem nevyhraněnosti. Ne, že bych měla námitky proti experimentům, ovšem v tomto případě mi funkčnost daného rozmělnění příliš neseděla. Nepomohla ani tradičně kvalitní psychologická kresba postav, ani brilantní práce s jazykem. Nakonec jsem dospěla ke zjištění, že na mě celá dějová koncepce působí nevěrohodně. A pak už mě Tiché roky přestaly bavit.
Po dočtení románu jsem si položila otázku, zda to byl opravdu dobře využitý čas, věnovat se této knize. Nemohla jsem si pomoct: hlodala ve mně myšlenka, že A. Mornštajnová začíná žít z věhlasu a další tvorbu utváří dle oblíbené šablony tak, aby čtenáři dostali to, po čem prahnou, a v takovém balení, jež očekávají a jsou na ně zvyklí. Přitom se mi moc líbí, jak paní autorka píše! Opravdu vytříbené formulační dovednosti, vybroušená stylistika, pěkná čeština, promyšlená konstrukce zápletky … ale když to nakonec praskne jako mýdlová bublina, kam se poděl zážitek? Je to něco podobného, jako když má zpěvačka nádherný hlas, ale používá ho k přednesu písní, které mě ne a ne zaujmout. Nebo je dokonce o ničem.
Dobrá, je to můj názor, zřejmě menšinový. Ale stojím si za ním.
Plusy: jak už výše uvedeno, kniha potvrzuje umění tvůrčího psaní, perfektní práci s češtinou, umnou stavbu gradující zápletky.
Mínusy: je super vyzpívat tříčárkované C, ovšem co z toho, když píseň nezaujme? Tato metafora z oblasti hudby vystihuje vše. Dobrý záměr se autorce poněkud rozpadl, rozbředl … Škoda.
Sečteno, podtrženo: drtivou většinu čtenářstva kniha nadchla, aspoň podle hodnocení na sociálních sítích. Pak je všechno v pořádku a nakladatel s autorkou mohou být spokojeni. Můj celkový dojem je mírně nadprůměrný, ani skvělý, ani špatný. Počkám si, s čím přijde A. Mornštajnová příště.

Recenze je publikována též na mém blogu: cleoxandrablog.mozello.cz

Komentáře (0)

kniha Tiché roky recenze