Tento tábor nebyl rudý!

recenze

Koncentrační tábor Ravensbrück nepatří mezi místa, která by byla nutné dlouze představovat. Spolu s dalšími takovými zařízeními zapadal do nacistického kolotoče hrůzy a byl jedním z koleček jejich mašinérie vraždění. Byť tento tábor nebyl veden jako likvidační (ale svou pobočku k tomuto účelu měl…), pobyt v něm měl do idyly daleko. I do života. Naděje.

S Ravensbrückem je však spojeno něco jiného. Étos minulého režimu, který z tábora udělal ukázkovou studii odporu hrdých komunistek a uvědomělých Češek, které spolu držely na vysoce kulturní úrovni, aby se ubránily zlé hordě vrahů a byly příkladem ostatním. Spousta pochvalných vzpomínek úzce vybraných soudružek, které měly dovoleno vzpomínat nahlas a ty ostatní byly důrazně upozorněny, že mají držet ústa. Jen tyto soudružky se mohly vyjadřovat k dění v táboře a dělat dokonce taková rozhodnutí, jaká po roce 1945 měla na některé přeživší drtivý dopad.

Ženy přežily nacistické hrůzy, mnohé se zvládly nezbláznit ze ztráty milovaného muže a dětí a po osvobození je dorazila další ideologie. Něco, co si dnes dokáže představit jen málokdo.

A protože rudý étos i kult Jožky Jabůrkové byl jediným povoleným narativem ve věci koncentračního tábora Ravensbrück a ve vzpomínkové kultuře českých zemí je to hodně cítit, historička Pavla Plachá se rozhodla vyplnit tato bílá (rudá) místa svou skvělou studií, která ukazuje hrůzný tábor v úplně jiných odstínech. Podle jednoduchého klíče bere jednu skupinu internovaných za druhou a pomocí jednotlivých osudů přibližuje Ravensbrück tak, jak u nás není zvykem. Nebojí se ukázat i na kult osobnosti Jožky Jabůrkové. Byť tímto nechci zpochybňovat její jistě záslužné činy v meziválečném období, byla také jenom člověk a v Ravensbrücku každý stanul před nejtěžší, mnozí poslední, zkouškou svého života. Jabůrková svůj boj o život prohrála, ale pravda o jejím konci je poněkud zastřená. Tato publikace uvádí nesympatickou pravdu o nervovém zhroucení komunistické funkcionářky, které je v daném prostředí naprosto pochopitelné a lidské, ovšem komunistickou ideologií naprosto utajené.

A takto kniha postupuje dále. Postupně snímá z jednotlivých oficiálních soudružek desetiletí živenou slávu a na vzpomínkách upozaděných vězenkyň ukazuje, že skupina Češek a komunistek nebyla o nic lepší, než skupiny jiné, některé komunistky byly naopak i v tomto prostředí schopné upřít pomoc jiným. Takovou moc měla ideologie.

Studie jde však dále a ukazuje osud Mileny Jesenské, komunistickým režimem tolik očerňované novinářky, jež v táboře zahynula. Vypráví kresbami Niny Jirsíkové, levicové avantgardní umělkyně, o táborové realitě. Tyto kresby mají ohromnou sílu a jedna z nich je na deskách knihy. Neodvrací se od strašného osudu lidických žen, které se proti své vůli po válce měly stát strážkyněmi odkazu smrti svých milovaných, ať chtěly nebo ne. Zde však musím podotknout, že i zde se našly ženy, které se v 50. letech ochotně podílely na přípravě politických procesů a utrpení jiných rodin. Byl to pro mě celkem šok. A taky důkaz, jako komunistický narativ žije po generace.

Kniha zobrazuje i velmi bolestná témata. Byl to hlavně ženský koncentrační tábor. Byly zde ženy. Těhotné. S dětmi. Témata mateřství, ztráty dítěte, utrpení rodin. To vše zde naleznete rozpracované do detailů a přitom srozumitelně. Kniha není o patosu, je to vědecká práce a takto přísně uchopuje i tato témata. Je to nutné. Dělo se to a je důležité vědět, co všechno, aby žádná smrt nebyla opomenuta.

Fotodokumentace v knize i uváděné prameny jsou fenomenální. Každý zde nalezne spousty zdrojů k dalšímu studiu, některé knižní prameny jsou rozebírány i v textu a je upozorňováno na jejich případnou tendenčnost. Autorka uvádí i prameny zahraniční, nepřeložené do češtiny, jazykově zdatnější mají tedy prostor ke studiu ještě větší.

Rozhodně zajímavá je kapitola o důvodech uvěznění. Poněkud překvapující jsou ženy uvězněné z důvodů falešných udání jiných. Případně další trestná činnost. Mnohé vězenkyně po osvobození skončily před lidovými soudy za kolaboraci a způsobené utrpení jiným vězeňkyním. Studie se nevyhýbá žádnému osudu a všeobecně přijímaný pohled na vězně koncentračního tábora jako nevinného člověka poněkud boří, je však fér uvést, že zde jednalo o malé procento případů a navíc tresty vůči usvědčeným kriminálním vězeňkyním byly skutečně neadekvátní jejich provinění.

Kniha také otevírá kapitolu věznění svědků Jehovových, což je nepříliš probádané území a také řeholnic. Pro obě tyto skupiny bylo věznění s ohledem na jejich přesvědčení mnohonásobně těžší, řeholnice nepřežily téměř žádné. Realita tábora byla pro jejich duši až příliš zničující.

O knize by se dalo v superlativech psát ještě dlouho, protože se jedná přesně o knihy, jaké jsou potřeba pro odhalování bílých míst naší historie. Minulý režim rád otáčel historii dle své pokřivené optiky a právě Ravensbrück patřil mezi témata, která zneužil měrou vrchovatou. Přitom pravda byla předkládanému na hony vzdálená a zamlčené osudy měly možnost promluvit až v době, kdy většina úst už nemohla. I tak naštěstí zůstává mnoho svědectví a věřím, že to není poslední zpracování tohoto tématu.

Na závěr jen upřesním, že i přes střízlivý vědecký přístup se nejedná o čtení pro citlivé povahy a četba považuje za samozřejmé jistou znalost problematiky koncentračních táborů, která určitě nezahrnuje pouze četbu Cílčiny cesty nebo Osvětimského orchestru, jakkoliv jsou to pěkné knihy. Je už potřeba mít jistý odborný základ, o který se studie opírá. Je to však i pěkná možnost úvodu do problematiky, kdy však je třeba počítat i s dohledáváním informací v průběhu četby.

Komentáře (0)