Temné říční proudy | Zhluboka se nadechněte...

recenze

Skoncovat s kariérou detektiva, začít pracovat u námořní jednotky Metropolitní policie a konečně si užít trochu klidu. To jsou věci, po kterých Lacey touží. Po traumatických událostech z uplynulých měsíců si užívá samotu, kterou jí skýtá její hausbót na Temži. Přestože ví, že řeka může být nebezpečná, nehodlá se vzdát svého každodenního plavání v ní. To se ale změní, když jednoho dne narazí na tělo mrtvé dívky zabalené v rubáši. Policistka ví, kolik má Temže na svědomí obětí, u tohoto těla má ale zvláštní tušení, že bylo určeno konkrétně jí. A toto podezření ještě zesílí v momentě, kdy kolem svého hausbótu začne slýchat zvláštní zvuky a na palubě jí někdo zanechává nechtěné dárky…

Na úvod je asi dobré říct, že pro mě byly Temné říční proudy první knihou, kterou jsem ze série četla, a byť si myslím, že jsem se částečně ochudila o psychologický vývoj jednotlivých aktéru a zejména Lacey, určitě fungují i jako samostatný příběh. Bolton do příběhu citlivě dávkuje právě takové množství informací, aby nováčkům v sérii bylo všechno jasné, ale aby zase nenudila skalní příznivce. Celý příběh se odehrává ve velmi atraktivním prostředí řeky Temže; autorka ho použila nejen jako místo činu, ale zároveň je Laceyiným domovem a celou knihou vskutku důmyslně prostupuje a nádherně vykresluje takovou ponurou temnou atmosféru. Případ jako takový by nebyl ničím až tak zvláštní, Bolton ovšem přichází s přidanou hodnotou v podobě nastínění velmi závažných imigrantských otázek a s tím spojených ne až tak čistých praktik. Nejen, že je tedy čtenář stržen vysokým tempem, které by mělo být v každé správné detektivce samozřejmostí, ale dozví se v průběhu případu i o zajímavých aktuálních tématech, která ho donutí se nad situací trochu zamyslet.

Vůbec se nedivím, že je Lacey Flintová všemi fanoušci série tolik opěvována. Je to znamenitě prokreslená postava s kladnými i zápornými vlastnostmi. Je zajímavá svou „obyčejností“, ačkoliv všichni víme, že se pod tou slupkou „normálnosti“ schovává daleko víc. Autorka ostatně některá její tajemství trochu poodhaluje, proto věřím, že i v tomto díle se o ní čtenáři dozvědí zase něco navíc. Druhou výraznou postavou Temných říčních proudů je vyšetřovatelka Dana, která v průběhu knihy řeší soukromé existencionální otázky, které nakonec souvisí s případem daleko víc, než by si člověk na začátku pomyslel. To je další z bodů, který mě hodně nadchl. Bolton příběh opravdu konstruuje tak, aby i sebenepatrnější, zdánlivě nepodstatná, odbočka měla smysl, který si čtenář uvědomí až na konci. Záporný charakter je v podstatě po celou dobu obestřen tajemstvími, a byť v knize v průběhu taky dostává své slovo, daří se ho podle mého utajit až téměř do samotného závěru.

Plusové body za výstavbu příběhu, ještě víc plusových bodů za umění stvořit živé charaktery, za co ale, a to už podruhé, u mě autorka sklízí nejvíc „bludišťáků“, tak to je zase ten její rukopis. Čtivost v kombinaci s promyšleností, tak to je to, co mám ráda. Jednu výtku ale mám a hle, zas je to ta samá co minule… Konec. Ach bože, netřeba přece obrátit příběh vzhůru nohama a vyrazit čtenář dech za každou cenu. Ačkoliv si myslím, že je tentokrát závěr uvěřitelnější než v předchozí mnou čtené knize – Má ji rád, nemá ji rád – stále zůstává megalomanský, na hraně uvěřitelnosti a vytváří v příběhu zbytečné díry.

Kolem a kolem jsou Temné říční proudy skvělou detektivkou, která možná neohromí příběhem jako takovým, ale rozhodně okouzlí prostředím, které opravdu tvoří nosnou součást a vytváří perfektní atmosféru. Rovněž charaktery jsou výborně propracované a ke stylu jsem se myslím vyjádřila dostatečně. Pět set stránek slupnete jako nic a myslím, že se budete spolu se mnou těšit na další autorčiny počiny. Pomineme-li tedy rozpačitý konec, nemám knize absolutně co vytknout a moc Vám doporučuji S. J. Bolton vyzkoušet. Teď je ten pravý čas, abyste si ještě stihli nechat díla podepsat (autogramiáda proběhne 26.6.)

Komentáře (0)