Tato recenze je vůl gární, hnusná a bude urážet každého, i vás, vy…

recenze

Zatracení (2014) / herdekfilek

Utlocitní, kteří s rukou před ústy opovržlivě hledí na pronositele slov jako je hovno, prdel, a teď přijde kalibr, který mě teprve odsoudí do pekel, kurva, nechť dál nečtou. Podobných slov v recenzi bude až k zeblití. K vašemu zeblití. Chcete-li někdy v budoucnu do ráje, táhněte si honit ega o dům dál. Cestou můžete odříkat deset zdrávasů a pět otčenášů. Nechť se vám odlehčí. Ne fakt, táhněte, žlučouni.

Nuže, doufám, že už jsem jen mezi svými…

…proto vám mohu poviprávět o novém náboženstvý, kde se za modlytbou namýsto amen řýká hajzl zasraná. Nykdo tým nemislý nyc špatného. Prostě je taková doba, do prdele, všechno to nějak dyvoce zesprostlo, zprasylo se, ztratylo to takovou tu svatost, s kterou jeden virazyl do kostela, abi se černoprdelnýkovy svěřyl se svími devyacemy a bilo mu pokritecki odpuštěno. Jeden bi se z toho zeblyl. Svátost božý se tomu řýká. Tomu zeblýváný.

Pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala. Se říká.

Někdo to bere třeba i vážně.

V satanské církvi, no ano, v té humorné, od LaVeye, v té komerční, co je pravověrnému belzebubistovi pro smích, se lze dočíst, že satanisté si sem tam, pro pobavení, odskočí odsloužit černou mši, která je svým způsobem parodií mše svaté. Na svaté ostatky se plije, krev Kristova se rozlévá po nahém ženském těle, lidé se pomazávají hovny, olizují si anální otvory, a… a proč bych to neřekl, je to přeci také lidské, rouhají se jako ti pantátové, když se bací kladívkem do palce. Slušný člověk když jen náznakem cos podobného zaslechne, trápí ho svědomí kolik let dopředu. Být tohoto svědkem, odstůně to. Být toho účastníkem, chraň bůh takto ztracenou, ba potracenou duši, očistec ji neočistí, ani kdyby se v něm sprchovalo cyklonem B.

Palahniuk se vrhnul na duchovní život a řádně s ním vyjebal (byli jste kurva varováni, že to bude vůl gární recenze, tak nepyskujte, nebo…). Co šlo, to zesměšnil, zparodoval, obrátil vzhůru nohama (ano, s genitálem odhaleným, často krvácejícím, nebo odpadávajícím, to už dle vkusu). Čtenáře může maně napadnout, že se nám ten šašek z Pólaniku obrátil na komerční satanismus. Stal se teplým veleknězem, chudák. Uchuravěl se ve své znuděnosti do puchu ohavného nebytí v bytí. Nebo bytí v nebytí? Ne, to ne, spíš to první.

Tak máme tu Klub rváčů, knížka, sakra Knížka. Vnitřní anarchista u ní zvracel slzy dojetí. Nešlo jinak. Knížka mluvila, křičela, byla vyjádřením sociálně psychopatické moudrosti, která se vysmívala korporátním kurvám, dělala si dobrý den z mediálních mrdek (sakra, že jste se do toho čtení pouštěli, že jo, ale je to zažité spojení, nešlo jej nepoužít), ohýbala politické kruhy a tvrdě je, zezadu… poplácávala po zadku. Co stránka, to opotřebený mramor, do kterého se mělo něco zásadního nabouchat majzlíkem. A… a u toho Palahniuk vlastně skončil. Vyšťavil se jedním nadpozemským kusem. Další díla jsou už jen zabíjení mistrovského Klubu rváčů. Nejinak tomu je u Zakrnělých… chci říct u Zatracených. Nebo je to Zatracení, jako TO Zatracení, nebo Zatracení, jako TI Zatracení nebo kde to do prdele jsme?

Malá pubescentní kravka vykazující známky dávného odúmrtí se v předchozí knize ozvala ze záhrobí svým rodičům. Udělala si z nich prdel – ó, do nebe se dostanete jen když budete sprostí, hnusní, vilní, žárliví, ješitní a budete prdět v přeplněném výtahu – a rodiče šli a hlásali tuto pravdu do světa. V druhém díle, tedy v knize Zatracení (TI, TO) je svět v područí nadiktovaného. A začne se to řešit. Až se to tak jakoby dořeší, jako kdyby měl přijít třetí díl. Och jé!

Nu, vážení, je to sračka. Pobaví, ale spíš se snaží zhovadile, jako tato recenze, šokovat. Ale šokovat vulgaritou? To už spisovatel neumí zaujmout ničím jiným? Třeba myšlenkou? Vhledem? Brát knihu jako použitou vložku, to jsem dlouho nezažil.

Na závěr nezvykle ukázka z veledíla Zatracení.

Recepční nás zdraví s úsměvem tak širokým, jako by ji platili od počtu viditelných zubů. A oči se jí zalesknou nefalšovaným nadšením, když prohlásí: „Doufám kurva, že se vám váš pojebaný pobyt v našem zasraném hotelu líbil, pane City.“
Crescent jí extatický úsměv oplatí a řekne: „Byl kurevsky báječný a vy si vyjebte, vy kundolizná krávo.“
Recepční potvrdí, že účet za něj platí Camilla a Antonio Spencerovi. Vezme si klíč od pokoje a zdvořile pronese: „Váš zpičený vůz i s asfalťáckým řidičem již myslím čekají. Mohu vám ještě s něčím piča do prdele být nápomocná, pane?“

Ukázka ze strany 58.

Kultura vulgárních slov je krásná, do sviní zasraných, uznejte.

Nedá mi to připojit malou doušku na závěr. Palahniuk velmi často narážel na problematiku penisu, boha a neschopnosti. Zdálo se mi, že si v knize až příliš řešil svou otázku homosexuality, s kterou je, troufám, nesmířen, protože ji na něj vyhrabal nějaký bulvární obšourník, Palahniuk byl k přiznání vlastně dohnán. A nelíbilo se mu to. Podle knihy se mu to nelíbí doposud. Být mačistickým králem (viz Klub rváčů) a zároveň homosexuálem? No kam na to kdo chodí? Deviace na deviaci. Prostě nikdo neřekl, že ten Harley-Davidson je na růžovo, do sviní zapíčenejch!

Toliko mé vulgární a nekulturní já. Říkal jsem si, že bych mohl stvořit text kulturní, hodný literatury, ovšem Palahniukova kniha mi nedala. Byla neurvale pitomá, sprostá, prázdná. V předchozích knihách se snažil autor o to, aby předal i něco víc. Myšlenku, ideu, chuť něco změnit. Kniha Zatracení tuto snahu odvrhla jako dokonale nevýdělečnou, málo šokující a nezajímavou. Kniha Zatracení nebyla literatura, ale výlet do kanalizace. Beze smyslu, samoúčelně, odporně.

Užiju si ještě poslední vulgární slovo - Palahniuk se stal děvkou vlastní popularity a plného konta v bance. Fuj tajksl. Napsat takovou knihu už není odvaha, jak tomu bylo dřív, ale smutné ponižování kultury.

Nečtěte to. Je to zcela, ale zcela zbytečné. Dante by zaplakal.

Komentáře (9)

Přidat komentář

---