Tam na drsném konci světa

recenze

Odlehlá severská končina, chlad, drsná srdce, hlad… Obstojí mladá porodní asistentka na takovém místě?

Severská literatura je u nás v posledních letech velmi oblíbená. Dominují v ní detektivky a thrillery, ale rozhodně nejsou tím jediným, co mohou severští autoři čtenářům nabídnout. Švédská spisovatelka Kerstin Ekman sice na sklonku 50. let začínala právě s detektivkami, ale postupně nechala ve svých příbězích vítězit psychologické aspekty. Jeden z jejích románů (z roku 1999) právě nyní vyšel v českém překladu, a nese název Vlčí kůže.

Jeho děj začíná rokem 1916, kdy přijíždí z Uppsaly do kraje Jämtland na západě Švédska mladá porodní asistentka Hillevi. Město s přijatelnými životními podmínkami nechala za zády a vypravila se do nehostinné části země, plné neprostupných lesů, ledových jezer, bídy a lidské nevědomosti. Do kraje, kde lidé žijí pověrami, snad i mýty, a kde nikdo nedostane nic zadarmo.

Hillevi se k takovému kroku rozhodla z toho nejprostšího a zároveň nejmocnějšího důvodu – kvůli lásce k mladému faráři Edvardovi. Sny o společné budoucnosti se ale rychle ukazují jako liché, a mladé dívce nezbývá, než si život zařídit jinak… Přesto Hillevi zůstává i dál v této drsné švédské krajině a snaží se pomáhat místním dětem na svět…

Hillevi je ústředním pojítkem dalších postav a jejich osudů, o nichž Kerstin Ekman v knize rovněž vypráví. Jejich zástup je poměrně dlouhý, a občas je tak docela problém se v té změti jmen a přezdívek neztratit. Zvlášť když autorka jejich osudy kouskuje na malé díly, které předkládá průběžně, a ještě u toho střídá perspektivu vyprávění. Někdy to budí dojem podobný tomu, jako když se ocitnete u někoho na návštěvě a ostatní okolo se začnou bavit o někom, koho vůbec neznáte. Vnímáte útržkovité informace, ale zasadit je do celku, je nemožné.

Největší síla Kerstin Ekman vězí v popisu atmosféry. Dokáže s tak obrovskou pronikavostí vylíčit nehostinnost i drsnou krásu kraje, jemuž vládnou fujavice, zamrzlá jezera, sobi, vlci, nedostatek jídla i nesmlouvavé duše, že chtě nechtě se tam přenesete a pocítíte závan vzdálené země i minulé doby. Do toho všeho se výborně hodí i všechny povídačky, slova písní nebo verše, jimiž je po celou dobu text prokládán. V knize nenajdete jednu obvyklou hlavní zápletku, ale spíše hromádku několika osudů, které vytvořily jeden příběh.

A proč vlastně název Vlčí kůže? Protože tou to v jednom hostinci všechno začalo…

Komentáře (0)