Takového dědu chci taky!

recenze

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (2012) 5 z 5

/ JanaT.

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel

„To se Ti bude zaručeně líbit!“ slibovala mi moje kamarádka knihovnice, když mi zpod pultíku vytahovala knihu Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Dlouhý název a dlouhý text. Kniha může typy jako jsem já odradit svým rozsahem: jak říkám já, svými 400 stranami připomíná spíše nástroj na vraždění křečků nežli něco, co by se při plném pracovním úvazku a dvou malých dětech zvládlo snadno přečíst. Děti vyžadují akci i ve dnech, kterým se říká prázdniny, pravda je však taková, že prázdnem tyto dny zrovna příliš neoplývají, naopak svými bezbřehými možnostmi vybízejí k činorodosti neslučitelné s příjemnou četbou. Uštědřit si sem tam pár chvil na pouhých pár stran, to je jako v horkém letním dni popíjet pomalinku pivo brčkem. Nějak se mi ale povedlo nejen knihu celkem rychle přečíst, ale také děti utahat až k odpolednímu spánku a tím pádem si zajistit možnost probrat se svými myšlenkami nad nápadem zvolit si za hrdinu románu stoletého dědu, který vylezl oknem a zmizel. A co mě tedy napadá?
Kdyby byla dědičná schopnost nevědomky a náhodou potkat světově významnou osobu či nějak zasáhnout do běhu dějin, mohl by být hlavní hrdina knihy klidně otcem Forresta Gumpa. Alan Karlsson se během svého života dostal do mnoha absurdních a neuvěřitelných situací, aniž by o to sám usiloval. Náhoda jej uvedla coby učně do výrobny výbušnin, aby ze své znalosti a dovednosti sestrojit a použít trhavinu profitoval po celý svůj život, třebaže nedochodil ani základní školu. Alanovi se dostalo jiného vzdělání, škola života jej naučila zvládat zapeklité a zdánlivě předem prohrané bitvy, ať už v přímém nebo přeneseném slova smyslu. Po průšvihu v rodném Švédsku s kamarádem odcestoval do Španělska, válka neválka, politika nepolitika. Když mi dají najíst, napít, vyhodím jim do povětří několik mostů, mohl si myslet Alan. Z chlapíka, kterému se náhodou Alan rozhodne zachránit život tím, že jej varuje před zaminovaným mostem, se vyklube generál Franco. Ten zajistí Alanovi jisté výhody, a tak může Alan odcestovat dál. Do USA. A poznat se s prezidentem Trumanem. Do Číny. Setkat se tam s Čankajškem a jeho ženou. Utéct odtud přes Himaláje do Iránu. Ve vězení se tu seznámit s pastorem Fergussenem. Zachránit život Churchillovi a být čestně převezen zpět do Švédska. Být přemluven ruským fyzikem Popovem ke spolupráci s Berijou a velikým Stalinem. Stalina parádně rozčílit a nechat se deportovat do vladivostockého gulagu. Vypálit Vladivostok a utéct do Severní Koreje. Setkat se s Kim Ir-senem i samotným Mao Ce-tungem...
Jak je možné probruslit na tenoučkém ledě velké politiky, ustát to a vlastně hlavně to všechno přežít? Alan se vždy řídil pouze heslem: ,,Je tak, jak je, a bude tak, jak bude." A s tím nelze než souhlasit. Žádná politika Alana nikdy nezajímala, rozhodoval se podle situace. Do povědomí mocných se zapsal jako člověk, který napomáhal při sestrojení atomové bomby – na vědeckém kongresu coby číšník jen tak mezi řečí pronesl větu, která nasměrovala americké vědce správnou cestou. Atomovka na Hirošimu a Nagassaki vlastně spadla díky Alanovi Karlssonovi. Na dějinné události můžeme nyní nahlédnout zcela jinak, než jak jsme o nich byli zvyklí uvažovat, očima účastníků děje: informace jsou podávány zasvěceně, poměrně podrobně, ale přitom jako bychom v hospodě zrovna poslouchali štamgasty rozverně klábosit o politice: „Vemte si například Britskou Indii, která se teď rozpadala. Hinduisti a muslimové samozřejmě nedokázali být zajedno, a uprostřed seděl se zkříženýma nohama ten zatracený Mahátmá Ghándí, a sotva byl s něčím nespokojený, přestal jíst.“ (Takto např. o poválečné situaci v Asii uvažuje Curchill, str. 187) Sám Alan o ničem příliš nehloubá, politika jej nebaví a nezajímá, možná právě proto dovede konverzovat s nejmocnějšími muži své doby jako se sobě rovnými, bez přetvářky, ostychu i beze strachu. „Kdo si myslíš, že jsi, ty kryso zasraná?“ křičel Stalin. „Myslíš si, že ty, reprezentant fašismu, odporného amerického kapitalismu, všeho na světě, čím Stalin z celého srdce pohrdá, že ty si přijedeš do Kremlu, do Kremlu, a budeš smlouvat se Stalinem, se Stalinem?“ Alan umí rozparádit Stalina k nepříčetnosti jen tím, že upřímně odpovídá na jeho otázky a suše poukazuje na Stalinovy konverzační nedostatky. „Proč všechno říkáš dvakrát?“ diví se Alan. Posléze poznamená, že během několika minut stihl být titulován psem i krysou zároveň, a nakonec Stalina uzemní otázkou: „Nechtěl by sis oholit ten knír?“ Co na srdci, to na jazyku. Alan není geniální, ale ani prostoduchý. Může si svobodně říkat, co chce, protože mu na ničem příliš nezáleží. A protože ví, na čem záleží těm druhým – na jeho znalosti sestrojení atomové bomby.
Alanův neuvěřitelný příběh nekončí, ani když se po návratu do Švédska dostává do domova důchodců. 2. května 2005, v den svých stých narozenin, začíná jeho nové dobrodružství. Nemá svůj současný život rád, omezují jej neustálá pravidla domova pro důchodce, příkazy, zákazy, přísná sestra Alice…Proto se rozhodne hodinu před oslavou, jen tak v bačkorách, utéct oknem kamkoliv. A toto rozhodnutí jej uvrhne do nového příběhu, v němž se stává majitelem záhadného kufru plného peněz a domnělým vrahem dvou gangsterů. Bravurně řeší všechny absurdní i nebezpečné situace, poznává prima lidi a užívá života podle svého hesla: „Je tak, jak je, a bude tak, jak bude.“ Nic pro něj není nemožné, vždy se najde řešení, jakkoliv bláznivé by se mohlo zdát.
Dva paralelní příběhy o jediném muži, který neměl nikdy ambice cokoliv ovlivnit či řídit, a přesto pohnul dějinami 20. století, se díky inteligentnímu Jonassonově humoru čtou samy. Spojením zdánlivě nesourodých elementů vyvolává pocit překvapení. Text je poutavý, situační komika těží z nadsázky, kterou autor dosazuje účastníky děje do absurdních situací, aby v nich svým přirozeným způsobem fungovali. A ono to jde, tak trochu po švejkovsku, ale v každém případně mile a zábavně. Sám autor mezi své oblíbené spisovatele řadí právě Jaroslava Haška. Pro českého čtenáře může být milé zjištění, že se Jonasson právě Švejkem inspiroval. „Rozhodně mě ovlivnil Švejk. Když na něj přijde, nemůžete jistě říct, jestli to byl nejhloupější člověk první světové války, nebo jestli byl jediný, kdo rozuměl, o co tehdy šlo. To samé se dá říct o Allanovi,“ podotýká Jonasson v rozhovoru s redaktorem nakladatelství Panteon.
Nechte tedy křečka žít a přijměte Jonassonovu výzvu utéct oknem zavedeného stereotypu a zmizet aspoň na pár chvil ve světě milého, družného stoletého pohodáře Alana Karlssona.