Tak to zase nevyšlo

recenze

Miroslav Macek se před časem pustil do napsání pokračování Saturnina. Psal jsem o tom, kniha se mi nelíbila. Protože se ale velmi dobře prodávala, rozhodl se přijít s něčím svým. Novým. Originálním. Velmi chvályhodná snaha, že? Až na to, že to dopadlo (opět) tragicky.

Na začátku této recenze nechám promluvit anotaci:

„Vítejte ve světě, ve kterém není místo pro špatnou náladu a kde se nakonec vše v dobré obrátí! Mladík z dobře situované rodiny, s břitkým humorem a zálibou v krásných ženách, se za účelem bližšího seznámení s (další) půvabnou dívkou nechává najmout na místo vychovatele dvou devítiletých chlapců. Poradí si v láskyplném a humorném příběhu nejen s nimi, ale i s dalšími obyvateli zámku a členy rodiny zámožného velkoobchodníka s vepřovým dobytkem?“
(zdroj: Albatrosmedia.cz)

Celé to má působit tak, že suchý anglický humor může dokonale fungovat i na českém venkově a tak se můžeme těšit na kvalitní zábavu.

Počkat. Neříká vám to něco? No ovšem, Saturnin! Zdeněk Jirotka se přesně o toto pokusil. A přestože jeho sluha až nápadně připomíná slavný anglický předobraz Jeevse, Jirotkova kniha se stala kanonickou legendou. A to díky noblese, příjemně štiplavému humoru a celkovému pocitu, který ve svých čtenářích dokáže vyvolat i po více než sedmdesáti letech. Tak proč by se to nemohlo podařit Mackovi, ne?

No, nemohlo. Té knize totiž chybí vše, co má Saturnin.

Tak předně: noblesa. Zatímco Jirotka svého hrdinu vykreslil jako noblesního gentlemana, který se k zákeřnostem uchyluje jen když není zbytí, Mackův hrdina je zákeřný vždy, když se mu to hodí. Navíc působí značně arogantně, až namyšleně. Od pohledu je to snob a pohrdá těmi, kdo jeho snobství nesdílejí. To není hrdina, na kterého byste vzpomínali s láskou. Ale ke snobství se ještě dostaneme, nebojte se.

Co tu máme dál? Ano, humor! Když chcete napsat humoristickou literaturu, měli byste mít nejen smysl pro humor, ale také schopnost humor vytvářet a přenášet na druhé. Myslím, že vedle dětských knih to je v literatuře ta nejtěžší disciplína. Miroslav Macek to neumí, ale přesto chce humoristickou literaturu napsat. Co s tím? Pomůže si vtipy, které jste už slyšeli stokrát, a mnohdy lépe. Ano, už to ukázal v pokračování Saturnina, kde těch ukradených vtipů byla celá úroda. A tady, tady to není o nic lepší. Používá vtipy tak vousaté, že kdyby ty vtipy mohly, tak se za ty vousy raději pověsí někam do lesa, než aby byly dobrovolně v Mackově knize. Definoval tak novou kategorii vtipů: „Vtip tak starý, že by se hodil do Mackovy knihy“. Kdyby se to stalo jednou, tak nad tím mávnu rukou, ale všiml jsem si toho mnohokrát.

Macek také pořádně neví, co chce vyprávět a tak, aby natáhl děj knihy, nechá postavy vzpomínat na různé příhody jiných lidí. Tu na příhody pana otce, pana faráře a mnohých dalších. A právě tyto příhody jsou ty, které jste už zaručeně někde slyšeli.

Vím, že metoda převzatých vtipů není nijak nová. Mohli jsme to vidět třeba u Zdeňka Trošky a jeho série Kameňák. Bohužel musím konstatovat, že Miroslav Macek se stává Zdeňkem Troškou české literatury.

Na jednu stranu to není lichotivé označení, na druhé straně to ale znamená, že nová Mackova kniha bude pravděpodobně na trhu fungovat. Podobně jako ten Kameňák.

No jenže, je tu menší zádrhel. Miroslav Macek je známý tím, že rád vaří luxusní jídla z luxusních surovin (a pak se touto svou činností chlubí na Facebooku). Někdo by ho označil za gurmeta, jiný za snoba. Ve své knize tuto svou zálibu projevuje v plné palbě. Postavy zmiňují všemožné drahé suroviny a obvykle je jmenují vzletnými francouzskými názvy. A to i postavy, od kterých to prostě nečekáte. Nebo vám přijde normální, že zahradnice večeří drahé hřebenatky a k tomu si dopřává moselské víno? Ve světě Miroslava Macka to je běžné a tak nějak přirozené. Tak si nejsem jistý, jestli tohle bude fungovat s těmi převzatými vtipy.

Mimochodem, Macek se ani nesnaží předstírat, že kniha nemá se Saturninem nic společného. Vzpomínáte si na Jirotkova Milouše, že? Floutka, který si brousí zuby na půvabnou Barboru, na kterou si dělá zálusk i hlavní hrdina, který se ho pak díky tomu rozhodne, prostřednictvím Saturnina, pronásledovat. Tak přesně to se děje i v této knize. Jen se ta postava nejmenuje Milouš, ale Ludínek.

Nemohu říct, že bych se u knihy ani jednou neusmál. Některé příhody byly milé a proto knize dávám jednu pomyslnou hvězdičku. Bojím se, že tuto knihu příští týdny uvidím v žebříčcích bestselleru. Možná je ale taková doba, nevím. Příští humoristikou knihu od Miroslava Macka si ale rozhodně nepřečtu.

Komentáře (1)

02.02.2019

Zentao

Velmi oceňuji Vaši recenzi. Trefně pojmenovává všechny neduhy knihy a vlastně jsem se u recenze pobavil o dost víc než u knihy samotné. Možná bychom mohli zavést nový literární útvar „humorná recenze nevtipné knihy".