Tak to si děláš kozy

recenze

Na hraně zapomnění (2014) / Bolkonská (753 views)
Tak to si děláš kozy
Není to můj šálek kafe! To tady píšu v každé druhé recenzi, že, a pak vždycky dodám něco jako „ale přečetla jsem to za večer“. Tohle je stejný případ.

Romantický příběh o osudovém setkání dvou mladých krásných lidí, kteří věří, že nejsou připravení na vztah ani na flirt, a tak po dvě stě stran bojují se vzájemnou přitažlivostí, aby jí nakonec stejně podlehli.

Na tom není nic špatného. Naopak, když přihlédneme k žánru, je tohle dobře odvedená práce. Když jsem si po dočtení ještě vypisovala citace, opět mi došlo, jak dokonale to do sebe zapadá, všechny motivy, nenápadně rozsypané v průběhu, všechny střípky informací, jež se na konci pozvolna složí dohromady.

A taky že této knize rozhodně nechybí takové ty věty, co vám zaklepou na srdce jako na vrata, ty malé střely, které dělají pořádnou romantiku.

Jestli je pravda to s minulými životy, pak si myslím, že jsme museli být milenci v každém z nich. Znám Tě jen krátce, ale jako bych Tě znal odjakživa.

Dvojice putuje napříč několika americkými státy, sbližují se, postupně jeden druhému odhalují svá nejniternější tajemství, zpočátku mnohem víc traumata než touhy. Co se mi líbilo, to byla Camryn a její útržkovité vyprávění o Ianovi. Protože tehdy byla skálopevně přesvědčená, že tohle byla její životní láska a po něm už přece nemůže nic přijít.

A pak přece přišlo.
Líbilo se mi to, protože to, myslím, svým způsobem děláme všichni, jak se po každé bolesti či zklamání otřepeme, a s každým dalším člověkem ještě potřebujeme a hledáme ten pocit, že tohle je poprvé, tohle je opravdické...

Další má obvyklá věta – knize nechybí humor. Ano, já se ráda zasměji, a když mi skutečnost neposkytne dostatek důvodů, oceňuji, když tak učiní alespoň světy fiktivní. Na hranici zapomnění mi v tomto směru stačí.

Ticho najednou prořízl Camrynin pronikavý výkřik. Vyletěla z deky jako střela.
„Had! Had!“ Ukazovala pravačkou, levačkou si zakrývala pusu. „Andrewe, tamhle! Zab ho!“
Vyskočil jsem a zahlédl černý obrys, jak se plazí kolem okraje deky. Zvedl jsem nohu, abych na něj dupnul.
„Ne, ne, ne, ne!“ zaječela Camryn a zamávala rukama. „Nezabíjej ho!“
Zmateně jsem se na ni podíval. „Před chvíli povykovalas, abych ho zabil.“
„Já to nemyslela doslova!“
Pořád se klepala, ramena měla schoulená a objímala si tělo, jako by se tak chtěla chránit. Bylo to legrační.
„Tak co jako?“ Rozhodil jsem bezmocně ruce. „Mám předstírat, že jsem ho zabil, nebo jak?“


Pořád chválím a pořád z toho cítit výhrady – mě to totiž v něčem jednoduše nebavilo. Určitě i proto, že mi to zápletkou připomnělo nejdřív Jen jeden den od Gayle Formanové, a pak Twisted Perfection od Abbi Glines. Což jsou knihy, které mám ráda (ano, i Abbi Glines, ačkoli i mně to zní naprosto šíleně a nemám ve zvyku se s tím chlubit), a které jsou obě mnohem lepší než tento počin od paní Redmerski.

Závěr pak byl už docela infarktový – „To si děláš kozy!“ bylo to jediné, co mi problesklo hlavou, jak se otevírá ta scéna na hřbitově. Shodou okolností tohle zvolání je celkem typické pro hrdinčinu nejlepší kámošku, a napadá mě teď celkem často. Doufám, že jsem to podprahově převzala a zařadila do svého slovníku, to bude na příštím nedělním obědě s rodinou sranda.

Ono se to tam pak vysvětlí, na tom hřbitově, já jsem se jen šíleně lekla. Ale i když se to vyřeší, je to pořád špatné, jen o něco méně. Jenže co byste si vybrali? Nečekaný tragický konec, nebo absolutně absurdní happyend? Já v tomto žánru asi to druhé...

Poznámka k sexu. Mně to v literatuře už začíná lézt krkem (což asi není nejšťastnější vyjádření, na druhé straně, kdyby toho sexu nebylo v současné tvorbě nad míru, takováhle myšlenka by mi určitě hlavou neprojela), chápu, že někdo na to bude čekat jako na zjevení, a že to Redmerski asi napsala celkem neotřele, takže fajn, ale mně by asi byla stačila jen ta romantika.

Tak jsem asi nakonec ztracenější romantička než Redmerski, jo?
OMG...

Komentáře (0)

kniha Na hraně zapomnění recenze