Tak padne náš svět
recenze
Tak padne náš svět (2012)
/ Vendiii1
Kaelyn žije se svou matkou, otcem a bratrem Drewem na malém kanadském ostrově. Žijí si poklidným životem, Kae chodí do školy, není moc společenská, ale čas, který netráví mezi lidmi tráví v přírodě, nebo ponořená do knih, případně se stará o svou malou sestřenici Meredith. Matka Kaelyn pracuje na benzínce a její otec je vědec, který se zabývá nemocemi, mikroby, atp. Jejich běžný, každodenní život naruší záhadná virová nemoc, neznámého původu. Vir začíná napadat lidi na ostrově, vláda na ostrov uvrhne karanténu. Zásoby se tenčí, lidí ubývá, zdraví stále bojují o své přežití. Nepřestávají bojovat o naději.
Kniha začíná pomalu ale autorka na nic příliš nečeká. Autorka píše ve formě dopisů, či emailů, které však Kaelyn nikdy nepošle svému blízkému kamarádovi Leovi, který odjel studovat do New Yorku. Vypráví mu, jak život na ostrově probíhá – den po dni. Kniha je psaná velmi čtivě a jelikož je Kaelyn šestnáct let, je kniha psaná lehce „puberťáckým“ stylem. Stránky ubývají neuvěřitelným tempem a jelikož je kniha opravdu chytlavá a příběh vás jednoduše drapne do svých spárů a nepustí ani po dočtení poslední strany, máte ji přečtenou během dvou dnů.
Protože vir postupuje opravdu rychle, na ostrově je čím dál méně lidí naživu a ještě méně lidí zdravých. Nemoc se vyhýbá jen šťastným jedincům. Jelikož otec Kae pracuje v nemocnici, je v neustálém styku s nemocnými, se zemřelými a s největší pravděpodobností i s virem samotným. Kaelyn přichází o spolužáky i o spoustu blízkých - ne vždy kvůli nemoci - a i když je několikrát sražena k zemi kvůli bolesti ze ztráty, pokaždé se dokáže vzchopit a sebere se natolik, aby mohla pomáhat ostatním ostrovanům, kteří pomoc potřebují.
I přes to, že atmosféra na ostrově je ponurá, lidé nevycházejí z domu, nebo jsou všichni v nemocnici, Kaelyn najde i svou první lásku. Možná by si někteří jedinci mohli říct, že láska do takového příběhu vůbec nepatří. Omyl. Autorka právě touto mladou láskou dává najevo, že i když je opravdu nejhůř, může vysvitnou malé světýlko naděje a vyhlídky na dobré časy.
Na knize mně naprosto uchvátila atmosféra knihy. Na pár místech jsem se přistihla, jak čtu se zatajeným dechem. Bylo zde spousta dojemných i dramatických scén, které mi dokázaly vehnat i slzy do očí.
Filmů s podobnou tématikou, o všemožných -i nemožných- virech a nemocech jsem viděla opravdu spoustu, a jejich určitě velká spousta, kterou jsem zatím neměla tu možnost vidět. V tomto množství filmů, je dobré brát v potaz, že ne všechno v tomto tématu bude naprosto originální a neotřelé. Ale autorka si s touto záplavou epidemických-filmů poradila opravdu dobře. Ale na druhou stranu, knihu s epidemií jsem četla naprosto poprvé a možná tohle je ten důvod, proč jsem z knihy naprosto nadšená. I pár dní po dočtení knihy jsem na příběh a na všechny postavy musela neustále myslet a modlila jsem se, aby se vydání druhého dílu blížilo co možná nejrychleji. A protože knížka neskončila podle mých představ o původu viru jsme se dozvěděli velké kulové, je opravdu na místě těšit se na další díl.
S čistým srdcem knihu hodnotím plným počtem bodů a asi si vyškubu vlasy nervozitou, abych se dozvěděla, jak autorka celou záležitost s virem vymyslela. Knihu jednoznačně doporučuji, pokud toužíte po napětí a neotřelém knižním zážitku.
Komentáře (1)
Přidat komentář
Vendiii1 také napsala
Příběh knihovnice z Osvětimi
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
15 minus - Bojuj, nebo zemři!
Temná horečka - Víly, jak je neznáme
Marcelo ve skutečném světě
Díky za příjemnou recenzi. Kniha mi nejvíce připomíná film Perfect Sense natočený minulý rok. Po světě se začne šířit záhadná nemoc, která ničí lidské smysly. Vždy dojde nejdříve k několika minutovému zostření konkrétního smyslu a pak o něj člověk přijde. Film tak začíná pacientem, který pláče, protože moc "cítil" a uvažuje, že skončí se životem, ale za chvíli jej to přejde a přichází o možnost cítit, tedy čich. Posléze přichází i o chuť. Zvláštní na této nemoci je to, že není známá její inkubační doba a tak některý člověk přichází o jednotlivé smysly v řádech měsíců, některý v řádech týdnů.. ale stále se lidem nabízí otázky: "Byl smysl, o který jsem přišel, tím posledním? Je ještě naděje na "normální" život? A vůbec, může tuhle ztrátu smyslů lidstvo přežít?"