Tajné dobrodružství? Kéž by...

recenze

Osobnost Laury Joh Rowland mě provází nějaký ten pátek - brzy po přečtení její první knihy Šinjú jsem si jí zamilovala, a tak mě překvapil i fakt, že se od známého japonského vyšetřovatele Sana přeorientovala na anglickou viktoriánskou spisovatelku Charlottu Brontë.
Děj románu nás zavádí do doby po vydání Jany Eyerové, která právem sklízí velký úspěch, ale zároveň i velkou zášť. Brzy se tak rozvíří spekulace o pravém autorovi povedeného díla. Charlotte je tak nucená opustit svou rodnou ves a odjet do Londýna obhájit si své autorství, ale zároveň i anonymitu. Ve vlaku se setká s tajemnou ženou, kterou záhy před jejíma očima zavraždí. A nebyla by to hlavní hrdinka detektivního románu, kdyby neměla dostatek zvědavosti a smyslu pro odpovědnost, a nezačala tudíž vyšetřovat na vlastní pěst. Vymůže si respekt hlavního tajného agenta a správný kolotoč událostí může začít.

Až sem by vše vypadalo jako v celku dobrý nápad, ALE... Mě osobně se \"zneužití\" známého jména Charlotty Brontë moc nezamlouvalo a obzvlášť v pseudoerotických scénách mi to přišlo spíše jako znásilnění známé osobnosti. Charlotte je pro mě ikona a zaplétat jí do dobrodružných a překonstruovaných nebezpečných epizod mi bylo chvílemi proti srsti.
Další negativum pro mě bylo neustálé střídání prostředí - autorka snad zamýšlela větší pestrost nebo zatraktivnění tématu, ale na mě to bylo až moc zbrklé a rušivé. Nejprve se s hlavními hrdiny procházíme po rodném Haworthu, pak se přemísťujeme do Londýna, následuje Belgie, Buckinghamský palác, Skotsko, cesta lodí směřující do Číny a nejsem si plně jistá, zda se tu nemihla i Francie.
Prostě a jednoduše - na mě až moc destinací, do kterých jen co jsem se vcítila, hned je autorka opouštěla.
Navíc ve většině knih si najdu svého oblíbence, který má svůj specifický styl, zvláštní smysl pro humor, zajímavé hlášky nebo jen sobě vlastní charisma - ale ať jsem si lámala hlavu sebevíc, tady mi nikdo \"nevystupoval z řady\". Postavy byly pro mě moc jednotvárné a ploché.

Určitě má ale kniha i svá pozitiva. Tou největší pro mě byla obálka :) Je decentní a mile umělecká. Nalákala mě a ačkoliv se děj té krásné atmosféře moc nepřiblížil, tak jen pohled na éterickou ženu nesoucí v bílých nadýchaných šatech květiny mě několikrtá přivedl k tomu, si knihu jen tak vzít do rukou a prohlížet si jí.
Jako další pozitivum beru to, že knížka nekončí tradičním happyendem se svatbou a slzami štěstí v koutku očka; dokonce se poslední velké setkání odehrává na hřbitově při pohřbu.
Tak nebo tak beru celé dílo jako velmi průměrné a na mysl mi přichází jedno pořekadlo: \"Ševče, drž se svého kopyta!\" Stejně tak i já bych mohla říct: \"Lauro, drž se svého Sana!\"

Recenze je publikována na mém blogu.

Komentáře (0)