Tady neexistuje volba. Tady vybírají geny.

recenze

Nevítaní (2014) / Jolilinka

Davy Hamiltonová si žije jako v bavlnce. Perfektní škola, perfektní kluk, perfektní nejlepší kamarádka, perfektní nadání. Když posčítáte tuto perfektní rovnici, vyjde vám - perfektní život. Bohužel už ani v zdaleka tak perfektním světě.

Píše se rok 2021 a ve Spojených státech mnohonásobně vzrostl počet vražd a zločinů. Aby si vystrašení lidé zajistili alespoň jakous takous ochranu, vynalezli testování - jednoduchý způsob, jak odhalit vaše geny. Není na tom nic složitého - strčí vám do pusy vatovou tyčinku, vytáhnou ji a můžete jít domů. Stačí jen malý vzorek vašeho DNA a víte, zda jste nakažení, nebo ne.

Davy, která se nemá čeho obávat, jelikož oblast, ve které žije, je teoreticky bezpečná, by nikdy ani ve snu nenapadlo, že to pitomé testování změní celý její život. A to bez možnosti návratu.

Jednoho dne se u nich doma objeví zástupci vlády a Davy se dozvídá, že je nositelkou genu HTS (Homicidal Tendency Syndrome), tedy že její DNA obsahuje vraždicí gen. Davy, kterou by v životě nenapadlo ani nikoho uhodit, je přesvědčená, že se někde musela stát chyba - ona by přece nikdy nebyla schopná vraždit. Ona není tou nositelkou, jaké stále omílají v televizi, chladnokrevným zabijákem, který ubližuje pro své vlastní potěšení. Její geny jsou však proti ní.

GENETICKÁ INFORMACE NIKDY NELŽE. POKUD SE V NÍ PÍŠE, ŽE JSI VRAH, JEDNOU SE JÍM URČITĚ STANEŠ.

A v ten jediný den se celý její život obrátí vzhůru nohama. Rodiče se za ni stydí, bojí se, i když by to nikdy nepřiznali. Veškeré kamarádky se obrátí proti ní, Zac, její perfektní kluk, se ji snaží využít a poté ji chladnokrevně poníží před všemi lidmi, které Davy znala - kteří kdysi byli jejími přátely. Vyhodí ji ze školy, ale i přes to, že je Davy úplně nadně, zjišťuje na vlastní kůži, že může během vteřiny klesnout ještě mnohem hloub.

A tak se Davy objevuje ve veřejné škole, do které kromě ní chodí ještě pět dalších nositelů, přičemž jsou všichni naprosto odděleni od normálních žáků - nacházejí se v místnosti na konci dlouhé, téměř nepoužívané chodby, navíc zavření v kleci, kde mají lavice a kde je hlídá jejich dozorce, a tedy takový poloviční učitel. Davy si však až příliš dobře uvědomuje, jak je svět k takovým, jako jsou ona, krutý, a poznává, že nikde není bezpečno...

V den, kdy se rozejde se svým klukem a poté, co ji veřejně poníží, se neudrží a dá mu facku. A její kdysi nejlepší kamarádka neváhá - chopí se šance a okamžitě Davy udá jako nebezpečnou nositelku. A tak si další den pro Davy přijdou, odvlečou ji a označí - vytetují jí na krk inkoustový pruh s písmenem H v kruhu. Z Davy se tak stává označená nositelka, což jí ani v nejmenším nedělá radost.

A pak přijde osudný den, kdy skupinka nositelů začne střílet v nákupním centru. Strach lidí vzrůstá a padne nařízení, že všichni nositelé budou odvezeni do internačních táborů, protože neexistuje jiný způsob, jak se před nimi chránit. Davy má ale štěstí - kvůli jejímu dokonalému hudebnímu nadání jí nabídnou, že může jet do speciálního výcvikového tábora. Davy souhlasí a myslí si, že se vyhnula všemu špatnému, že unikla před bezcitným zacházením, že se dostává na místo, na kterém by mohla mít naději na budoucnost. Až příliš pozdě si však uvědomí, že se ocitla přímo v centru toho nejhoršího, co ji mohlo potkat.

Drakii od stejné autorky jsem četla už docela dávno, rozhodně se však stala jednou z mých nejoblíbenějších knížek. Proto jsem se opravdu těšila na druhou autorčinu sérii, Nevítané, a, kupodivu, kniha nezklamala.

Svět, který nám zde Sophie Jordan popisuje, je tvrdý, krutý a nespravedlivý, ale, což je nejhorší, podobná situace by klidně mohla v budoucnu nastat. Davy je jako každá z nás, může to být kterákoli dívka, která zde žije, jen s tím rozdílem, že právě ona se stala tou nešťastnicí, kterou geny označily za nositelku. Pokud by se svět opravdu stal takovým, jak popisují Nevítaní, mohla by to být kterákoli z nás - obyčejná holka, která si žije svůj obyčejný život - do té doby, než k ní domů vrazí vládní agentura a oznámí ji, že je vrahem. Že se jím jednoho dne určitě stane.

Realita Nevítaných je krutá a ironicky hořká - lidé jsou tak vystrašení, že udělají cokoli, aby se ochránili. Strach ovládá veškeré lidstvo a to je pak schopno vyvrhnout ze středu společnosti i obyčejného, nevinného člověka, jen proto, že geny si s ním nezahrávaly. Jsou schopni obvinit každého, v tomto světě se vaši nejlepší přátelé neváhají obrátit proti vám, ti, o kterých jste si mysleli, že je celý život znáte, najednou udělají všechno proto, aby vám zničili život. Stačí jen, když vám vyjde pozitivní HTS - a končíte.

Tuto tvrdou realitu poznala naše hlavní hrdinka Davina Hamiltonová, kterou potkalo všechno špatné, co ji mohlo potkat, a to jen proto, že jí nevyšly blbé testy DNA, které jí naprosto zničily život. V této knize se vám naprosto přesně ukazuje ironie života, kdy s lidmi, kteří jsou označení jako schopni zabíjet, je zacházeno nespravedlivě a krutě a lidé, kteří se chlubí tím jak jsou čistí, jsou ti, kteří by se rádi dívali, jak pomalu, bolestivě umíráte a ani by nemrkli. A jsou to také oni, kdo s nositely zacházejí tím nejhorším možným způsobem.

Na to, co všechno si musela prožít, je Davy docela nesobecká, spravedlivá a odhodlaná ukázat, že není tou, kým ji určily její geny. Svět se jí obrátil naruby, ale místo toho, aby se schovala do kouta a oplakávala se, snaží se vybudovat si svou zničenou budoucnost znovu, proklouznout tím utrpením, dokončit všechno to, co se od ní očekává, a znovu se začlenit do společnosti. Narozdíl od Jacindy, kterou jsem ze srdce nenáviděla, jsem si Davy docela oblíbila.

Taky bych jen ráda poznamenala k obálce, myslím, že ač nepatří mezi ty nejlepší, docela se povedla. Navíc si myslím, že byl suprový nápad udělat jí do vlasů DNA, čehož jsem si strašně dlouho nevšimla :D A pokud ani vy, tak vám jen řeknu, že ty třpytivé prameny jsou ve tvaru DNA.

V Nevítaných nám autorka ukazuje krutost světa, který si do nejmenšího detailu promyslela a vybudovala a ve kterém strach pohání lidi dělat zlé a špatné věci, aby se ochránili. Já osobně jsem s knihou velmi spokojená, dokonce bych řekla, že byla o něco lepší než Drakie, už i kvůli tomu, že zatímco postavy v Drakii jsem skoro všechny nesnášela a doufala jsem, že Sophie Jordan je ten typ autorky, co je v průběhu děje nechá všechny poumírat, tady jsem si většinu postav celkem oblíbila a našla si k nim cestu. Ač Drakie nasadila vysokou laťku, jsou Nevítaní přece jen o chlup lepší. Ano, je to sice krutější a tvrdší kniha bez špetky fantasy, ale přece jenom Drakii překonala. O kousek, ale jo. A to i přesto, že je to přeci jenom dost nerealistické klišé, kdy se do obyčejné holky zamiluje neobyčejný kluk a bla bla bla. Navíc, názory se různí. Co jsem četla, většina lidí byla Sophiinou novou sérií zklamaná. Já jsem ale spokojená a těším se na další díl. A pokud se vám Drakie líbila, pak vám Nevítané rozhodně doporučuju. Za zkoušku přece nic nedáte.