Synové člověka

recenze

Synové člověka (2019) / Piškotek_123
Synové člověka
Anotace:
V centru Reykjavíku je nalezen brutálně zavražděný penzionovaný učitel Halldór Svavarsson. Téměř ve stejnou dobu spáchá Daníel, jeden z jeho bývalých žáků, sebevraždu na psychiatrické klinice, kde strávil většinu života. Jeho mladší bratr Pálmi se snaží Daníelův čin pochopit a začne se zabývat minulostí. Přitom zjistí, že oba mrtvé spojuje staré tajemství - a nejen je. V té chvíli už se o stejné události zajímá také komisař Erlendur a jeho kolegové z kriminálky v Reykjavíku. A ke svému překvapení odkrývají případ netušených rozměrů.

Dva muži, dva zdánlivě odlišné případy. Na první pohled by v nich málokdo hledal jakoukoliv spojitost, a přesto je pojí jedno velké tajemství. Tajemství, jež zapustilo kořeny již před 25 lety. V prostředí, kde by ho nikdo zcela určitě nehledal, a o kterém by se nikomu ani nezdálo. Tajemství, jež by mohlo být tou nejhorší noční můrou každého rodiče...

"Byl jsem zplozen ve stáji a to je jiné, než narození ve stáji."

Indridason v knize nepopisuje pouze kriminální zápletku, ale zaobírá se navíc myšlenkou, jak velký vliv na nás mají už od útlého dětství rodinné vztahy, společenské začlenění, vzdělávací systém, farmaceutický koncern a mnoho dalších, a co všechno jsme schopni podstoupit a k čemu všemu se uvolit jen proto, aby se na povrch nedostaly informace z našeho soukromí, jež by mohly mít nedozírné následky a vážně ovlivnit nejen naši budoucnost a společenské postavení, ale i životy dalších lidí.

Hlavní protagonisté přibližují čtenářům drsné životní podmínky na Islandu v 60. letech minulého století. V zemi oddělující Východ od Západu, s ideálními polohou pro obchodní příležitosti, ale v mnoha ohledech natolik mírným justičním systémem, že ne vše se muselo nutně dít pod legální taktovkou.

Kniha se čte velmi dobře a příběh má spád, i když jsem měla ze začátku trochu problém zvyknout si na to, že všechny postavy si bez ohledu na věk a společenské postavení tykají. Autor rozvíjí zápletku postupně (byť je chvílemi trochu předvídatelná) a ví, jak udržet čtenáře v neustálém napětí. Co se týká konce, mně osobně přišel trochu uspěchaný a uvítala bych ještě drobné rozvinutí. Nicméně, neovlivnil mě natolik negativně, abych v budoucnu se zájmem nesáhla po další Indridasonově knize.

Komentáře (0)

kniha Synové člověka recenze