Světla na pobřeží

recenze

Pohled z moře na pobřežní světla je kouzelný. V okolní temnotě se ale může ukrývat nebezpečí. Kdo začal ohrožovat známou hollywoodskou herečku? Ochrání ji její nový tělesný strážce?

Český spisovatel František Niedl má na svém kontě kromě historických a válečných románů i ty detektivní. Po titulech Pohled šelmy a Štvanice vydalo nakladatelství Moba před nedávnem jejich třetí, volné pokračování - detektivní thriller Světla na pobřeží. Kniha přináší samostatný a uzavřený případ, který se dá bez problémů číst bez znalosti dění předchozích dílů, ale jak už to tak bývá u každé série, vždy je lepší číst knihy v pořadí, v jakém vycházejí.

Hlavním hrdinou, který všechny tři tituly spojuje, je pětačtyřicetiletý Michael Dabert, někdejší příslušník francouzské Cizinecké legie, bývalý elitní žoldák a bezpečnostní expert, momentálně v důchodu. Tajemný a zvláštní muž, který o své minulosti hovoří nerad a velmi málo, ale z jeho schopností je znát, že prožil mnohé...

Po vyřešení posledního případu Dabert opustil Evropu a na čas zakotvil jako turista na Barbadosu. Po několika měsících lenošení a nicnedělání přichází nejvyšší čas posunout se dál a Dabert se tak ocitá v Los Angeles. Ovšem z čistě praktického důvodu, právě tam směroval nejbližší letecký spoj.

V Los Angeles si užívá pohodu malého penzionu, dokud se na něj neusměje štěstí a nepronajme si krásný domek pro návštěvy u jedné luxusní vily v Santa Monice, jejíž majitelkou je známá herečka Joan Hartingová. Herecká star si nepřeje narušovat soukromí a Dabertovi to tak vyhovuje, tráví většinu času plaváním a psaním knihy.

Po několika dnech se s Joan ale přeci jen poznává blíž a postupně se také dozvídá mnoho znepokojujících informací. Herečka před časem přišla o svého manžela při leteckém neštěstí a již delší dobu se jí dějí velmi podivné věci. Někdo ji sleduje, rozhazuje věci v domě, předchozího obyvatele domku, ve kterém nyní pobývá Dabert, se někdo pokusil zastřelit... Dabert se snaží přijít věcem na kloub a pro Joan se stává v podstatě tím, čím byl Kevin Costner pro Whitney Houston ve filmu Osobní strážce.

Autor čtenáře nezdržuje žádnými zdlouhavými popisnými pasážemi, proto děj ubíhá neuvěřitelně rychle a jedna akce stíhá druhou. Celý příběh se postupně zamotává, pak o kousek rozplétá, aby se zase po pár stranách zamotal zcela z jiné strany. Čtenáři, kteří se rádi v knihách podívají postavám až na dřeň, můžou být poněkud zklamáni, protože František Niedl se těm svým věnuje spíše jen zběžně, zkrátka tak, jak dynamika příběhu dovoluje. Naopak ti čtenáři, kteří upřednostňují příběh a jeho rychlý spád, budou více než spokojeni. Odehrává se tu dlouhý řetězec dobrodružných a akčních scén.

Po schodech dolů letěl o zlom krk, a pokud by zakopl, už by asi žádné schody neseběhl. Když doskočil na pláž, ozvaly se další tři výstřely a jedna kulka zasvištěla Dabertovi velmi blízko kolem hlavy. A Dabert počítal. Pokud má útočník pistoli na dvanáct ran, zbývají mu poslední tři. A jestli se mu podaří i ty tři prokličkovat, pak má šanci zaútočit, protože tomu druhému bude přeci jenom chvíli trvat, než přebije, pokud má ještě druhý zásobník.

Příběh je velmi nepředvídatelný a odhadnout s čím dalším autor v jeho průběhu přijde, je celkem nemožné. Zvláště po tom, co se do děje navíc zamíchá i neznámý vrah mladých dívek, který začal operovat právě v okolí Santa Moniky. Pasáž, ve které je násilník dopaden, je jedna z nejlepších z celé knihy a díky autorově schopnosti dokonale propojit akci a drsný humor nejednomu mužskému čtenáři pravděpodobně nepříjemně zatrne ve slabinách.

Michael Dabert kromě toho, že je neohrožený a výkonný, je totiž i velice vtipný a vynalézavý. Ať už v situacích, kdy někdo odmítá spolupracovat či prozradit něco důležitého, nebo ve chvílích, kdy jde přímo o život. Nerozklepou se mu kolena jako jiným, naopak svého protivníka udolá, kromě pěstí a dobré mušky, právě i svým pověstným černým humorem a ironií. Kniha je tak plná slovních přestřelek, u kterých se jednoduše nejde nesmát.

,,To nevadí, krásná vílo, my počkáme," řekl Dabert žoviálně a byl přitom samý úsměv. Na důkaz svého prohlášení sebou plácl do jednoho z křesel.
,,Někdo nemá čekání rád, ale já se čekáním živím. Je to příjemné. Vidíte přicházet a odcházet různé lidi... Čekání je fakt dobrá práce. Jednou jsem čekal na jaro, ale ono pořád nepřicházelo. Ovšem ten zážitek, když přišlo, to bych vám přál zažít."
,,A jak dlouho jste čekal?"
,,Od začátku ledna."

Světla na pobřeží jsou napsána příjemně lehce a čtivě. Nechybí jim napětí, akce, vtip, ale ani drobek lehounké romantiky. Pevně doufám, že to nebyl poslední Dabertův případ.

Komentáře (0)