Svědectví, které nemohlo být vysloveno

recenze

Marie Rút Křížková vystudovala FF UK, doktorát z filozofie získala až v roce 1991. Pracovala jako učitelka, vychovatelka, redaktorka, odborná pracovnice v Památníku Terezín a ve Středočeské galerii v Praze, v letech 1976–1980 jako lesní dělnice, 1981–1989 jako třídička pošty. V lednu 1977 podepsala Chartu 77 a v roce 1983 působila jako její mluvčí. Po roce 1989 byla korektorkou a lektorkou literatury, věnovala se vydávání knih Jiřího Ortena a vydala i několik knih s jiným tématem.

V knížce Svědectví, které nemohlo být vysloveno zaznamenala své vzpomínky na roky 1975–1985, kdy byla sledována a vyslýchána Státní bezpečností. V této době si psala poznámky, z kterých připravila tuto knihu.

Jaké protistátní činnosti se Marie Rút Křížková v době komunistické totality dopustila? Především uschovala a nevydala rukopis knihy Jiřího Lederera České rozhovory, který si u ní uschoval Ota Ornest. Dále podepsala Chartu 77 a psala dopisy na různá místa, ve kterých upozorňovala na útlak a nesvobodu v Československu v době totality.

Takto Marie Rút Křížková vzpomíná na jeden ze svých výslechů StB:
Asi týden po svém posledním telefonickém rozhovoru s panem Vemberem jsem dostala předvolání k výslechu do Bartolomějské ulice č. 7.
Dva vyšetřovatelé (jeden snad třicetiletý, druhý pětapadesátiletý) mi oznámili, že jsem v oddělení pro politické přečiny, a předložili mi fotokopii mého prohlášení proti vstupu sovětských vojsk ze srpna 1968, které se tehdy četlo v libereckém rozhlase a mělo prý, jak mi vyšetřovatelé sami řekli, zcela mimořádný ohlas u nás i v zahraničí. Při několikahodinovém výslechu jsem potvrdila, že své tehdejší prohlášení nepokládám za omyl, že jsem ho učinila zcela dobrovolně, aniž bych byla ovlivněna kýmkoliv a čímkoliv kromě reálné situace srpna 1968. Vzpomínám si, že v prohlášení byla věta: „Mám-li volit mezi lokajstvím a smrtí, volím smrt svou a svých dětí.“ Vyšetřovatel mi to přečetl a pak se zeptal, jakým způsobem jsem tu sebevraždu chtěla provést? Jeho jednoznačná interpretace mého výroku mě pobavila, a tak jsem s naprostým klidem řekla: „Chtěla jsem skočit pod sovětský tank.“

Při čtení Svědectví Marie Rút Křížkové mě provázela otázka: Bylo to všechno nutné? Ano, podepsat Chartu 77 bylo určitě hrdinství a „svědectví pravdě“, ale bylo nutné rozesílat ještě dopisy na všechny strany, aby na svůj podpis upozornila? Navíc, když v té době její starší dcery už dospívaly, ale mladší Ester na ní byla ještě plně závislá? Bylo nutné, aby zadržovala rukopis knihy Jiřího Ledera, i když ji Ota Ornest prosil, aby ho StB vydala?
I tyto otázky jsou podle mě důležité a k svědectví pamětníků, kteří strádali komunistickou svévolí, bychom se určitě měli vracet.

Komentáře (0)