Surovíme

recenze

Přes moře (2015) / Kalip (89 views)
Surovíme
Kniha Přes moře vypráví skutečný příběh. Příběh, který na vlastní kůži odžili dva kamarádi.
Němec Wolfgang Bauer je povoláním reportér. Na univerzitě se kromě geografie a historie věnoval také islámským studiím. Jeho články v časopisech Stern, National Geografic a GEO mohou čtenáři sledovat bezmála čtvrt století. V současnosti pracuje pro německý týdeník Die Zeit.
Stanislav Krupař, autor reportážních snímků, prošlapával ke svému nynějšímu povolání dokumentárního fotografa (pracuje pro Die Zeit a Newsweek Česko) klikatější cestu. Vystudoval lesnickou fakultu v Brně, učil ve zvláštní škole, prodával vánoční stromky, pomáhal na anglických farmách a střádal peníze na focení a cestování. Jako fotograf začal pracovat až v r. 2007 v brněnské redakci Lidových novin. Nyní je na volné noze. Za poměrně krátkou dobu za své dílo sesbíral mnohá ocenění. Fotografie z této knihy získaly první místo na Czech Press Photo 2014.

Jak se dostanete z Egypta do Prahy? Jednoduše. V Káhiře nasednete do letadla a po necelých šesti hodinách si vyzvedáváte zavazadla v ruzyňské letištní hale. Pokud jste Čech. Nebo obyvatel jiného evropského státu, například Německa. Autoři knihy mají ty „správné“ národnosti, a přesto se jejich cesta přes poměrně malé území protáhla na tři týdny. Jejich společníci na cestě stráví dokonce tři měsíce. Bauer a Krupař se tožiž rozhodli pro riskantní podnik. Aby mohli jako reportéři co nejobjektivněji a nejvěrněji zmapovat útěk syrských uprchlíků z válkou sužované oblasti, prostě se k nim přidali. Nechali si narůst vousy a pořídili falešné identity. Nyní jsou Varj a Servant, učitelé z jedné kavkazské republiky. Na cestě doprovází syrského obchodníka, otce tří dcer, a postupně ještě několik dalších mužů, kteří se touží dostat do „ráje“.
Kniha je rozdělena na dvě části. První popisuje deníkovou formou dny strávené organizováním a realizací útěku, její scény jsou opravdu barvité. Včetně té, kdy dva nafukovací čluny, které mají utečence dopravit k větší lodi, odvážejí kromě „naší“ skupinky ještě třináctiletou Bissan, jejíž matka zůstala u břehu po kolena ve vodě a vlny odnášejí igelitovou tašku s inzulínem, který dívka nezbytně potřebuje.
Druhá část záznamu se z „ich formy“ překlápí do vyprávění ve třetí osobě a paralelně sleduje další osudy jednotlivých členů výpravy, neboť reportéři s nimi zůstali v kontaktu i po nuceném oddělení. Knihu ještě stručně doplňují informace, které se k autorům dostaly až po vydání v německém originále.
Tuto útlou knihu čtete se zatajeným dechem a stále musíte myslet na to, že to není beletristický příběh. Škoda, že české brožované vydání nedalo lépe vyznít fotografiím, které jsou jeho důležitou součástí. Každá fotka je natištěná přes dvě stránky, takže místo střetu dvou stran v lepené vazbě velmi zhoršuje možnost prohlížení a uniká tak spousta detailů. Také se mi zdá nedomyšlené, že fotgrafie tvořící dva celky, vždy po třetině knihy (to bohužel z hlediska šetření je čím dál častější praxí), jsou opatřeny komentáři fotografa, které vyzrazují děj, jenž v textu následuje teprve po několika dalších stranách. Ochuzují tak čtenáře o chvíle napětí. Možná to ale zde můžeme vydavatelům odpustit, protože se nejdená o zábavnou detektivku, ale o závažný dokument dnešní doby. Je to už pár dní, co jsem knihu dočetla, a stále se mi v mysli vynořují nové a nové otázky. Otázky, které zůstávají bez odpovědi. Také kniha končí mnoha otazníky, které budeme mít ještě dlouho před očima: „Jak dlouho ještě chceme přihlížet mlčky jejich tonutí? Jak dlouho ještě chceme nutit jednu generaci maldých Syřanů k ilegalitě? Vhánět je do rukou převaděčů? Jak dlouho ještě budeme zrazovat sami sebe? Také nás, Evropany, mění války na Blízkém východě. Surovíme, plíživě a pozvolna. Tím, že se pokoušíme chránit sami sebe, sami sebe ničíme.“
Kde otazníky končí, ukáže čas. My u toho nebudeme.

Komentáře (0)

kniha Přes moře recenze