Strategie zla

recenze

Popírání holocaustu (2001) / Lachenauerin

I tak by se tato kniha mohla jmenovat. Popírači holocaustu totiž nejsou bůhvíjak originální.

Jejich praktiky jsou totožné s těmi, jež zlo – jakékoli zlo – využívá, aby dosáhlo toho, že v něm průměrně informovaná (nebo spíš průměrně neinformovaná) širší veřejnost uvidí nikoli nutně dobro, ale „druhou stranu“.

A převládající milieu západní společnosti jde těmto snahám naproti čím dál tím víc, a to především svým mravním relativismem, jenž v očích její podstatné části povýšil nejen na známku intelektuální vyspělosti, ale také na jednu z nejušlechtilejších ctností moderního člověka.

Ta druhá část společnosti pak většinou volá o temtora, o mores! Což ovšem nikdy moc nezabíralo. Navíc platí, že konstatovat neutěšený stav věcí nestačí. Je třeba hledat jeho příčiny. A tady to začíná být zajímavé.

Půjdeme-li totiž o krok hlouběji a zeptáme se, odkud se toto uctívání relativismu vzalo (a s ním i přesvědčení, že každý názor má jaksi a priori stejnou hodnotu), zjistíme, že tento přístup je paradoxně jedním z důsledků poměrně nedávného běsnění nejrůznějších „temných sil“:

Hitler řekl, že Židé jsou špatní a zaslouží si nebýt. Všichni. Bez výjimky.
Lenin, Stalin a spol. řekli, že nepřátelé bolševické revoluce si zaslouží totéž. Taktéž bez výjimky; a když se ukáže, že je všechny najednou zlikvidovat nelze, tak ať je jejich bytí takového rázu, že budou litovat, že se k němu kdy zrodili.
Musssolini řekl... Mao řekl... Pol Pot řekl...
A od kategorických slov přešli ke kategorickým činům.

Tihle netvoři nakonec prohráli, resp. prohrálo jejich dílo. Ale to neznamená, že se s tím navěky smířili.

Neuspěli, ale právě strašlivé následky jejich pokusu o vítězství jim ponechaly v rukou mocnou zbraň, která se primárně obracela proti nim samým; ale oni (říkám oni, ale myslím samozřejmě jejich pokračovatele) odjakživa věděli, že střelec a ten, koho má na mušce, si brzy vymění místa.

O jaké zbrani to mluvím? Přeživší oběti nebo svědci jejich řádění (a ti, jimž o něm vyprávěli) si nemohli nevšimnout, že pro tyto zloduchy je mj. typické i to, že své zájmy a záměry formulují kategoricky a nepřipouštějí, aby se o nich debatovalo.

A dělá-li něco zloduch, je to špatné; řekne si lidská mysl. A usoudí, že žádné kategorické a debatu nepřipouštějící výroky už nesmí společnost připustit. Protože nemohou vést jinam než do pekla.

Jehož obyvatelé ovšem mezitím těmto úvahám zálibně přihlížejí a sami vlastně nemusejí dělat skoro nic. Stačí si počkat na okamžik, kdy budou moci (vyběleni pekelnými plameny do odstínu nevinných beránků Božích) bezelstně nadhodit, že říct: „Toto je zlo a vždy to zlem zůstane,“ je přece fuj; že se to nedělá, protože... pamatujete, k čemu tyhle jednoznačné soudy vedou, ne?

Nemusejí vysvětlovat, proč je to fuj; už to za ně dostatečně pádně vyargumentovali jiní. A do karet jim hraje i fakt, že se poměrně málo připomíná, že tvrdost či měkkost toho kterého úsudku či tvrzení je jenom jedna, a to ta méně důležitá část. Že tou druhou je – jak jinak – jeho obsah.

Překvapivě málokdy si totiž připomínáme něco tak prostého, jako že konstatovat, že šoa je zcela jednoznačně a nade vší pochybnost akt zla a že o tom nehodláte polemizovat, je něco docela jiného než např. prohlásit, že zelenina je pro každého zdravá a taktéž o tom nehodláte polemizovat.

Ale abyste toto mohli rozlišit, musíte si „troufnout mít pravdu“ a musíte vědět, kdy zdánlivě za všech okolností osvícená věta: „Ale to je jenom můj názor,“ není projevem moudrosti, nýbrž blazeovanosti pseudointelektualismu a ztráty pudu sebezáchovy.

Popírači holocaustu nejsou hledači pravdy. Jsou to pořád ti staří a dobře známí antisemité, náckové, rasisté. A nejsou tak pitomí, aby to o sobě říkali nahlas. Neprošlo by jim to. Zatím.

Mají to dneska těžké, holoubkové drazí. Stejně jako ti, kdo se nemohou dočkat, až zase budou moci bez rizika ztráty pověsti velebit GULAG, pochod na Řím nebo poúnorové popravy „válečných štváčů“.

Ale přiznáme-li jim právo na znělý hlas, právo „druhé strany“...

Lidé jako Deborah Lipstadt jsou cenní právě proto, že významně přispívají k tomu, aby tato situace hned tak nenastala. Lidé jako Deborah Lipstadt se nebojí mít pravdu. Stále znovu rozkrývají strategie zla, jež většinou nevedou cestami evidentních lží, ale spíše mnohem nebezpečnějších polopravd.

Na závěr už jen pár ilustrativních citátů:

Producentka tomu nemohla uvěřit. Nemohla pochopit, že se vzdávám příležitosti vystoupit v jejím celonárodně vysílaném televizním pořadu. ... Znovu jsem jí vysvětlila, že se nebudu účastnit debaty s popíračem holocaustu. Existence holocaustu není otázkou k diskusi.

Pak mi v posledním pokusu přimět mne změnit postoj položila otázku: „Rozhodně s nimi nesouhlasím, ale nemyslíte, že naši diváci měli slyšet také druhou stranu?“

Neměli bychom slyšet jejich myšlenky, názory a stanoviska? Ochota přiznat popíračům a jejich mýtům legitimnost stanoviska je stejně velkým, ne-li ještě větším důvodem k znepokojení jako aktivity popíračů samých.

Budoucí generace ten příběh neuslyší od lidí, kteří mohou říci: „To se stalo mně. To je můj příběh.“ Bude pro ně patřit do vzdálené minulosti, a proto ho bude snazší upravovat i popírat.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---