Strach a hnus v Gstaadu

recenze

Charakterizovat poslední dílo nizozemského spisovatele Arnona Grunberga jako psychologický román by bylo značně zjednodušující. Přesnější první charakteristikou je zvrácený román.
Hlavním „hrdinou“ románu je François Lepeltier, byť jeho jméno není až tak důležité. Ten spíše než hrdinou je malým, málomluvným pozorovatelem dění okolo sebe. Jeho příběh má podobu zpovědi, ve které se snaží vyzpovídat se ze všech svých hříchů a ospravedlnit hřích poslední. K sebemrskačství přistupuje i přes to, že na některé hříchy, jeho slovy nechutnosti, neměl žádný vliv.
Samotného Lepeltiera lze charakterizovat jako prázdnou nádobu, do níž okolí nalévá svá očekávání a jež Lepeltier s radostí a nadšením plní. Jediným skutečně upřímným bodem v jeho životě je jeho matka, Matylda. Jeho nezdravá fixace na její osobu neumožňuje ani jednomu vést plnohodnotný život, nicméně oba jsou se svou rolí spokojení a smíření. Ta společné protloukání životem financuje skrze drobné krádeže, jež by bylo chybou zaměňovat za kleptomanii. V těch jí François pomáhá zprvu tak, že existuje, posléze předstíráním nemocného či slabomyslného. Jakmile je jejich lež či krádež odhalena, jsou nuceni přesunout se zase o dům, respektive většinou hotel, dál.
Grunberg se v románu zabývá především negativními pocity. Skrze metafory uchopuje okolní „hnusný“ svět hlavní postavy, z níž některé jsou snadno čitelné, jiné zůstanou spoustě čtenářů skryty. Přes celou prezentovanou plejádu zvráceností a úchylek se nelze ubránit dojmu, že některé z těchto nechutností jsou použity samoúčelně a tím působí na čtenáře dojmem Potěmkinovy vesničky, kdy zvrácenost nahrazuje chybějící obsah. Urputná snaha vydávat tyto pasáže za hlavní charakteristiku hrdiny, nefunguje. Snaha být něčím víc než zvrácenou loutkou, skrze neustálé zdůrazňování některých částí života hlavní postavy, působí komicky.
Knize by slušela spíše podoba novely, která by jí dodala potřebnou dynamiku. Hlavní hrdina se často opakuje, přičemž k tomu nemá vážný důvod. Přesunutí perverzností do roviny Bukowského by postavy nejen oživila, ale také by dodala jejich příběhu více vážnosti.
Gstaad není a nebude nejlepším dílem Arnona Grunberga. Fanoušci budou ke knize přistupovat jako k „dalšímu Grunbergovi“ a patrně budou spokojení. Pro ostatní, jejž autora neznají a toto pro ně bude první setkání s jeho dílem, bude zklamáním. Tím hůř pro Grunberga, že Gstaad více potencionálních čtenářů jeho dalších děl odradí, než přiláká.

Komentáře (0)