Stírá slzy na kolejích...

recenze

Trosečník sibiřský (2018) 5 z 5

/ katy238

Trosečník sibiřský ke mě doputoval náhodou, i když to asi jen z mého pohledu, protože náhody neexistují. Vše se děje z nějakého důvodu a i ty nejhorší chvíle našeho života mají být oknem k lepšímu zítřku. Nebo škvírou. Nebo přibouchnutými dveřmi.

Hlavnímu aktérovi a vypravěči příběhu přibouchl osud rukou nepříznivého běhu dějin dveře, okna, vikýře i větrací škvíru několikrát. Narodit se na počátku minulého století v Rusku jako syn sedláka je ošemetné, rodiče malého Václava to naštěstí brzy pochopí a vydají se na nikdy nekončící cestu. Nákladním vagonem se vydají se všemi dětmi na cestu, která se zdá daleká, ale proti jejich životnímu údělu velmi pohodová.

A právě koleje protínají celé vyprávění jako studená osa a zavádějí celou rodinu Kličkovu na různá místa v Sovětském svazu, dle rozmaru úředníků s umístěnkami, na různá místa v zemi, více či méně děsivá a nesmyslná. Malý Václav však putuje se svou rodinou neúnavně, den za dnem bere tak, jak přichází a odchází a na každém místě vždy najde to nejlepší, co může. Protože děti mají tu krásnou vlastnost nikdy neztrácet naději, i když dospělí kolem již padli v zoufalství k zemi.

Malý Václav Vás při svém putování zavede do Moskvy mezi paláce i do zavšiveného chléva české ambasády v Rusku, ukáže Vám poušť kolem hnusného a nedokončeného městečka Šurab, zavede Vás na Sibiř a ukáže Vám zde umírající děti a rodiny kulaků, nešťastníků se zálibou v zemědělství, kteří se tak odsoudili k smrti. A při vší té hrůze se nikdy neopomene zastavit i u té nejmenší věci, která dokáže dodat naději a překonat bolest. Najít přátele a nikdy to nevzdat.

Celá rodina se totiž ubírá za jediným cílem, dosáhnout kýženého Československa, té bájné země ve středu Evropy, kde se mají lidé dobře a odkud pochází Václavův tatínek. Protože tam ještě mají naději. Jenže studené ruce funkcionářů je nehodlají nechat na pokoji a pokládají jim do cesty překážky, které překonávají jen stěží... Jenže rodina Kličkova nehází flintu do žita jen tak.

Kniha Trosečník sibiřský není jen vyprávěním o hrůzách sovětského ráje, jedná se o unikátní dětské svědectví. Můžeme tak sledovat vyvíjející se osobnost malého chlapce, jemuž byla nadělena dlouhá životní pouť a stal se tak již navždy nestálým. Kdo se jednou vydá na cestu, jen těžko pak najde svůj pevný přístav a Václav není výjimkou. Kniha všeobecně šetří hrůzami a i když mnoho děsivého poodkrývá, neukazuje obrazy zmaru naplno, lze se tak soustředit na myšlenkové pochody malého vypravěče a lépe tak pochopit jeho vývin. Václav totiž není jednoduchou osobností, ale přiroste Vám k srdci svými eskapádami a přejete mu, aby nakonec vše dobře dopadlo. Bohužel život není pohádka s dobrým koncem a o tom je i tato kniha. Příběh bych se však nebála vtisknout do rukou i méně zkušenému čtenáři, nádherné ilustrace v knize pak jen dokreslují celé líčení trampot jedné česko-ruské rodiny.

Moc se mi líbil závěr knihy, ruská báseň v azbuce, která čtenáře ponouká, aby zašel za rodiči nebo prarodiči a zeptal se, co se v ní píše. Já tedy naštěstí disponuji úžasně jazykově vybaveným mužem, který mi po chvíli přemýšlení báseň i přebásnil do češtiny a řeknu Vám, je skutečně krásná. Proto, až dospějete s Václavem na konec cesty a přečtete autorčin doslov, který je bohužel lehce trpký, neváhejte najít někoho, pokud to nejste Vy sami, kdo Vám ji přečte. Stojí to za to.

Já moc děkuji autorce za možnost se s její rodinou projet po studených kolejích, prožít několik týdnů v těplušce a zažít křivdu a nespravedlnost své doby, která nejen hluboko pálila, ale bohužel i krutě vraždila. Byla to hnusná doba, ale knihy jako je tato nás přimějí nezapomenout. A to je moc důležité. Děkuji za to.