Sterilní génius / Radost z formy

recenze

Amsterdam (2012) 4 z 5

/ Bolkonská

Šéfredaktor polobulvárního plátku,
prvotřídní hudební skladatel, ministr zahraničí, zámožný obchodník
s knihami. Co asi tak můžou mít společného? Kousek minulosti. Jednu ženu.
Ženu, která na začátku příběhu zemře, a tím všechny čtyři ještě jednou vtáhne
do kola šílených událostí.

Kromě ní, dalo by se říct, tyto čtyři
existence pojí ještě vratké základy jejich morálky – pokud ovšem vůbec nějakou
mají. Šéfredaktor Vernon bez delší úvahy zachrání svůj skomírající plátek tím,
že otiskne kompromitující fotky ministra. A že opravdu jsou kompromitující –
ministr pózuje před objektivem bývalé milenky v ženských šatech a
s lehkým mejkapem. Skladatel Clive se od podobných skandálů, od médií a
vůbec od společnosti distancuje. Věří totiž ve své poslání a musí následovat
nit své inspirace, aby mu dostál. Bezděky tím dopomůže k smrti neznámé
ženy.

McEwan je břitce ironický a absolutně
nekompromisní. Jsou to žně a pod jeho kosou padá snad všechno – i to poslední
stéblo, jehož by se ještě dalo chytit, záblesky naděje, světlé momenty, možné
dobro.

Mně to trochu překáží; portréty
bezpáteřních intelektuálů; nic nového. Možná si vzpomenete na Updikeova Becha,
i když by se určitě dalo jmenovat několik očividně příbuznějších titulů.
Nicméně je to zase jednou okouzlující stylem a precizností – ať si píše, o čem
chce, McEwan to prostě umí. Bytostně se mě to nedotkne, v každém případě
se však bavím – a kochám, jakkoli směšné to slovo je.

„Když
kráčel v pochmurné náladě po nástupišti, uvědomil si nerovnoměrnost své
chůze, jako by se mu jedna noha znenadání prodloužila. Jakmile si našel místo,
zul si botu a objevil sešlapanou černou žvýkací gumu vtisknutou hluboko do
klikatého vzorku podrážky. Vlak už se dal do pohybu a on, s horním rtem
ohnutým zhnusením, pořád ještě kapesním nožíkem vyšťourával, odřezával a
seškrabával nepoddajnou hmotu. Pod zažranou špínou byla žvýkačka stále ještě
lehce narůžovělá jako kus masa a peprmintová vůně byla slabá, ale zřetelná.
Bylo to děsivé, ten intimní kontakt s obsahem cizích úst, s bezednou
vulgaritou lidí, kteří žvýkají žvýkačku a vyplivnou ji na zem tam, kde zrovna
stojí.“

To je úryvek pro knihu celkově ne
příliš reprezentativní – věcné opisy jinak ustupují do pozadí před smrští
ironie. Přesto je v něčem velmi přesný. Vernon zaprodal své svědomí, aby
pod rukou získanými fotkami zničil kariéru muže, který mu prostě není
sympatický. Clive pro své vzletné myšlenky a veledůležitou partituru
v podstatě obětoval něčí život. Oba mají svou žvýkačku v podrážce a
přestože ji promptně seškrábli, zbytek zůstal a ta zřetelná vůně je pořád tam.
A dotírá... Akorát že tato žvýkačka asi byla z jejich vlastních úst – snad
z toho pak ty trapné rozpaky.

Dávní přátelé se po roztržkách a
neshodách setkávají v Amsterdamu. Clive tam se symfonickým orchestrem
zkouší svůj masterpiece, Vernon za ním přijede, protože po vyhazovu
z novin nemá moc co jiného na práci.

Krátce nato doletí do Amsterdamu také ministr zahraničí spolu se zámožným
obchodníkem s knihami – aby dopravili domů mrtvá těla Clivea a Vernona. Co
se stalo, neřeknu, byl by to spoiler. Možná vám to dojde už v polovině
knihy. Mě nedošlo. Snad jsem z těch pomalejších.

Ti, co mají McEwana v oblibě, už
Amsterdam nejspíš četli. Pro ty, co váhají, proč by to měli číst – kdokoliv,
kdo se hlouběji zajímá o literaturu, bude určitě potěšen žánrovým posunem. Za
experiment bych to neoznačila snad jen proto, že je to napsané s takovou
samozřejmou lehkostí. Jiným, pravda, vychutnávání formálních dovedností nemusí
stačit. Já to chápu. Od té první sbírky, První láska, poslední pomazání, jako
by pro mě McEwan obsahově utíkal směrem, který mě až tak moc nezajímá. Ale mě
zas snad k radosti opravdu stačí styl...