Štědrá porce zvratků

recenze

Panoptikon (2013) / herdekfilek

Panoptikon je vězení. Uprostřed věž a do půlkruhu okolo věže cely s vězni a s jejich neexistujícím soukromím. Ve věži je i není stráž, sleduje každý vězňův pohyb a zároveň ho i nesleduje. Mozkové okovy se zavrtávají do hlav vězňů. Neustále mě sledují, jsou tam, i když je nevidím. Ale ano, právě jsem se podrbal a záznam o tom poputuje na stůl sociální pracovnice, ředitele, kohokoliv, koho to zajímá. Vytržení ze světa, jsou světem upřeně sledováni, aby svět neohrozili svou existencí. Delikvent je ekvivalent. Čeho? Hm.

Máme tu feťačku, výtržnici, anarchistku, prostitutku a tuze spravedlivou, která by stařence nenabančila, protože v ní ten skutečný člověk ještě nezemřel. Jmenuje se Anais, jméno, jako když mluvčího kousne krajta. Do slabin a navíc do slabin nejslabších, tedy do slabin vlastní osobnosti. Ona persóna je zatčena, odvezena do Panoptikonu a nezletilá. Ač jí roků přibylo jen patnáct, přesto její vnitřní hlas chrčí jako osmdesátiletý dědek, který denně vypil flašku kořalky s názvem ponížení, nedůstojnost, nespravedlnost, neláska. Blbý název pro kořalku, ovšem při více než štědré aplikaci mění obyčejného člověka v literární postavu. Nebo v mrtvolu, to už dle síly odporu. A vzoreček pro výpočet odporu známe všichni.

Jenni Fagan, autorka této cvičebnice pro nespokojené, si prošla v mládí svinstvem. Soudem označena za veřejné ohrožení bez možnosti převýchovy, převychovala se sama a vydala sbírku básní. Pak další. A pak sepsala fiktivní paměti, které jsou skutečnými pamětmi, ač jsou skutečně fiktivními. Panoptikon, výstavní síň mladistvých zrůd, kterým velí cit pro věc, zničit svět kolem sebe tím, že ho budou nosit v sobě.

Ale je tu dnešní doba, která, personifikována do podoby kurvy, z lidí dělá ohrádky sociálního odboru, kde se řeší i kdejaké uprdnutí, složky v naditých kartotékách psychologů, kde pokud nemá člověk diagnózu, jakoby člověkem ani nebyl. Dnešní doba vytváří hrdiny z lidí, kteří nemají co říct, jen posměšně onanují (toť hodnota dneška), jsou krásní tím, že ničí vlastní tělo, vztahy s okolím, důstojnost člověka jakožto celku. Již se nevyznává láska květinou a roční touhou, kterou stud nedovolí vyjádřit, ale obnaženým genitálem, který jde ohyzdně vidět už i v obličejích kolemjdoucích. Tolerance dohnaná do takových absurdit, až se stává netolerancí, určuje směřování korektního myšlení, toho správného myšlení. Kniha Panoptikon je postkoitálním blemcáním, které dává přednost zvlhlým klínům před zvlhlými pohledy. Je kritikou této doby (čti kurvy) a tím tu dobu vlastně buduje.

Jak napsal slovutný český mudřec, cituji: Ano, konzumizmus se
stává skutečně naší novou vůdčí ideologií a to i se všemi jeho negativními projevy - zrychluje se životní tempo, ale snižuje se všeobecná vzdělanost, roste naše schopnost všechno okecat místo toho, abychom věci řešili, nejvýznamnějšími členy společnosti nejsou ti, kteří něco dokázali, ale jedinci, kteří se nejvíc předvádějí, pokud člověk nemá osobního psychiatra a není alespoň gay, je považován za přinejmenším podivného exota. Podobně jako egyptolog Miroslav Bárta si začínám myslet, že jsou to příznaky kolapsu naší civilizace a
jsem rád, že u toho definitivního krachu už nebudu.
==Nigtlybird==



Kniha je sepsána čtivě, proti tomu žádná. Ponoříte se do hlavní hrdinky, kterou obtékají přítoky postav vedlejších vtělené do mantinelů zoofilie, pedofilie, tolik moderní obrácené sexuální orientace, prostituce či metlení v HIV pozitivním modu. Jsme jen vedlejším produktem doby, nedojme nás jemný náznak, musíme být zavaleni olbřímí náloží hnusu a nespravedlnosti, abychom ze sebe vydojili dostatečný kus citu a zaplakali si. A stejně budeme plakat nad sebou, protože ten hnus je i v nás, jen ho nechceme vidět, registrovat, lepší když se zařadí do kartotéky psychologa a tím se, teoreticky, vyřadí z nás.

A ano, kniha nemá vůbec nic společného s naštvanými indiány. To jen aby se vědělo.

Komentáře (3)

Přidat komentář

---