"Šťastně až na věky" nebo "Nikdyvíc"?

recenze

Poslední navěky (2016) / Celupka (390 views)
"Šťastně až na věky" nebo "Nikdyvíc"?
Stojí si dvě věže kdesi
tam, kde nejhlubší jsou lesy.
Jedna slouží temné síle,
druhá duši ušlechtilé.
Jednou tam a nikdy ven,
pohádka je tvým osudem.


Touto rýmovačkou začíná poslední díl trilogie Školy dobra a zla, který je pojmenovaný velmi příhodně - Poslední navěky. Už jen z té říkanky jsem měla husí kůži a zároveň jsem byla celá navnazená. Pokud jste fanoušci této knižní série, jistě jste byli celí napjatí, jak to dopadne s našimi hrdiny. Hlavními hrdinkami jsou dvě dívky, Sofie a Agáta. Jedna si myslela, že je zrozena pro dobro a druhá, že je ztělesněním zla. Ale bylo to přesně naopak. Jedna snila o pohádkovém princi a o tom, že se stane královnou. Druhá si zas myslela, že je zlá čarodějnice. Ale v životě, ani v pohádkovém světě (evidentně), není nic takové, jaké se na první pohled zdá... Co se týče zpracování knihy, musím pochválit nápad dát na začátek každé kapitoly nějaký obrázek, který ji vystihuje. Ještě víc to podtrhuje pohádkový ráz knihy a obrázky jsou velmi povedené.

"Pohádku může vyhrát vždycky jen jeden."

Když jsem se začetla do prvního dílu této trilogie, byla jsem okouzlena autorovým stylem psaní. Už jsem přesycena všemi těmi zamilovanými příběhy, kde se hlavní hrdinové scházejí a rozcházejí a je to pořád to samé dokola. Proto musím před Somanem Chainanim smeknout, že se nebál vybočit z řady "mainstreamových" young adult autorů dnešní doby a přišel tak s něčím novým a neotřelým. Strašně nerada knihy přirovnávám k literárním fenoménům současnosti (ještě víc však nesnáším, když je to přirovnání použito při propagování knihy), ale v tomto případě budu asi muset. Autor vymyslel naprosto kouzelný a fantastický svět. Téměř jako to dokázala J. K. Rowling se svým Harry Potterem. Avšak velký podíl na tom má i paní překladatelka, Magdaléna Stárková. A to z toho důvodu, že si dala tu práci a překlad vyšperkovala vymyšlenými výrazy, podobně jako se to podařilo legendárnímu Vladimíru Medkovi v české verzi Harryho Pottera.


Ale dost už se superlativy. Škola dobra a zla je plná autorova cynismu, místy je vše dohnané až do absurdností. Ne že by mi to nějak extra vadilo, ale vždy jsem musela protočit oči v sloup. Ale těch míst přeci jen nebylo tolik. Na začátku knihy byly naznačeny nějaké narážky na společnou minulost matek dvou hlavních hrdinek. Asi v půlce knihy jsem si pomyslela: "Škoda, že nám autor nevysvětlil, jak to vlastně bylo se Sofiinou a Agátinou mámou." Ale odpověď na tuto otázku jsem naštěstí dostala až na téměř úplném konci knihy. Přese všechno jsem však už od úplného začátku přesně věděla, jak příběh dopadne. Knize by prospělo, kdyby měla asi tak o sto stran méně. Celý příběh by se dal i tak krásně vystihnout, a to bez úmorných popisů, jak někdo s někým bojuje nebo padá po hlavě do záchoda. Ano, přežila bych i bez toho... Nicméně klady převažují nad zápory, to bezesporu. Kniha je sice inspirována pohádkovými motivy, ale své si v ní najdou i starší čtenáři, stejně jako já. Vůbec mi nevadilo, že v knize nebyla žádná lovestory, ale jen jakási pohádková verze milostného trojúhelníku. Naopak to bylo velmi osvěžující. Dokonce to i přiměje člověka se zamyslet nad tím, co je dobré a zlé. Že i v reálném životě by se dali najít "Navěkové" a "Nikdyvíci". Ale hranice není nikdy jasně daná, nic není černé a bílé, pohybujeme se v šedém světě a snažíme se z něj vytěžit co nejvíc - najít to naše "šťastně až na věky". Nebo snad patříte k těm, kteří hledají své "nikdyvíc"?

Domča četbou povinná

Komentáře (0)

kniha Poslední navěky recenze