Staronové

recenze

Staronové

Autoři: William Ritter vs. Oscar de Muriel
Díla: Jackaby vs. Vražedné struny
Žánr: detektivka s prvky fantasy a historie vs. detektivka s prvky hororu a historie
Nakladatelství: Host

Proč jsem pro tuto recenzi zvolil nadpis Staronové? Protože byť se jedná o nové knihy, tak příběhově i stylem jsou velice podobné těm starým dobrým detektivkám dnes již legendárních autorů jako Agatha Christie a Arthur Conan Doyle. Přiznávám, že obě díla se mi líbila,ale jedno opět více než to druhé.

Jackaby

Abigail Rooková právě přicestovala do New Fiddlehamu v Nové Anglii. Píše se rok 1892 a ona si nutně potřebuje najít práci. Potkává R.F. Jackabyho, detektiva objasňujícího nevysvětlené jevy. Mezi ně patří pozorování nadpřirozených bytostí. Abigail má zase jiný dar, dokáže si všímat obyčejných, ale o to podstatných detailů, takže se perfektně hodí na práci Jackabyho asistentky. Hned první den v novém zaměstnání se ocitne na stopě sériovému vrahovi. Policie je přesvědčená, že se jedná o běžného kriminálníka, ale Jackaby si je jistý, že za tím vším stojí nelidská stvůra. Její existenci však policie popírá až na pohledného detektiva Charlieho Canea.

Tak takovýto příběh nabízí Jackaby. Svým způsobem je Jackaby takový další Sherlock Holmes. Prostě podivín se vším všudy, ale jinak brilantní detektiv. Postava Abigail by nakonec vlastně v knize ani být nemusela a jediným jejím plusem tak bylo to, že fungovala jako prostředník mezi Jackabym a okolím. Z příběhu kladně hodnotím zapojení fantasy a celkově kouzelných bytostí do příběhu. Najdeme zde tak žábu co vypouští smradlavý plyn z očí, kačera který byl dřív Jackabyho asistent Douglas. Objeví se zde i zmínka o skřítcích jmenovitě o Klabautermanech, Domovykách a Domojanech. I troll se zde najde. Další zajímavé kouzelné postavy jsou pak: duch slečny Jenny co žije u Jackabyho doma, detektiv Charlie Cane alias Câni neboli kožoměnec. Vrahem se nakonec ukáže být komisař Swift alias skřet rudočepec. Ten může být zabít jen tím, že se spálí jeho klobouk. Zajímavý je i výskyt Bánší (její stesk pak slyší jen ti, co mají zemřít). Samotné kapitoly v knize jsou velice krátké a celkově rozsahově je kniha velice krátká (278 stran). Osobně mi v příběhu chybělo lépe popsané prostředí. Toho jsem se dočkal jen u domu kde Jackaby bydlí. Tam pak najdeme třeba jezírko s ostrůvkem uprostřed domu či obrazy pokryté mechem. Potěšilo mě, že se v ději najde i pár vtipných míst. Jmenovitě za všechny: čapka z vlny ze sněžného muže z Alp, obarvená směsí namíchanou od baby Jagy a upletená od lesní víly Agathy. Pobavila pak i otázka Jackabyho zda to je koření paprika či střelný prach. Úsměvně pak působí i poslední dvojstránka celé knihy. Celkově však konec neboli dodatek: Historie tří ladiček pak působí vcelku nudně a tak jakoby o ničem. Nedočkáme se ani napětí. Víceméně se zjeví, jen když všichni slyší právě stesk Banší a vy tak nevíte kdo zemře. Pak se ho ještě dočkáme při souboji Charlieho se Swiftem. To je ale tak vše. Nečekejte ani nějaké podrobné vyšetřování. Vysvětlení vražd se vlastně objeví pouze na jedné stránce.

Jackaby sám o sobě není špatný. Kdyby se přidalo více napětí, lepší popis celkového prostředí, a více toho vyšetřování, tak to je hned skvělá kniha. Takhle je jen dobrá. I proto jsem jí ve své recenzi udělil 75 %.

Vražedné struny

Edingburgh, rok 1888. Ve svém pokoji je nalezen zavražděný houslista. Služebná mrtvého virtuosa přísahá, že v noci slyšela hrát několik hudebníků, ale v zamčené místnosti je jediné tělo a neexistuje cesta dovnitř ani ven. Způsob provedení vraždy nápadně připomíná dílo Jacka Rozparovače, a tak Scotland Yard ve strachu z všeobecné paniky vyšle detektiva Iana Freye, aby případ naoko vyšetřoval jménem oddělení zabývajícího se okultismem. Jenomže Freyův nový šéf, inspektor ,,Devítiprsťák” McGray, skutečně v tyto nadpřirozené nesmysly věří. McGraye dovedla k pověrčivosti jeho tragická minulost. Ale i Frey nakonec musí uznat, že nad tímto případem zůstává rozum stát. A když jednou někdo přijde o rozum, kdo ví, o co přijde příště.

Na nijak nevybočujícím rozsahu (397 stran) se nám rozvijí příběh, který by opravdu dokonale zapadl a vlastně i zapadá mezi detektivky Agathy Christie a Arthura Conana Doyla. Pochmurné prostředí Skotska se k příběhu výborně hodí. Samotné orientování děje do minulosti mně vůbec nevadilo a myslím, že se s tím autor skvěle popasoval. Velice se mi líbil i motiv hudby a s ním spojený případ. Bylo vidět, že autor píše o tématech, ve kterých se vyzná. Muriel je totiž i houslistou a chemikem. Samotný příběh pak nikde nevázne, mnohdy je úsměvný a v jiných částech zase děsivý, ale hlavně je celkově skvěle propracovaný. Dalším velkým plusem u této knihy jsou postavy. Ústřední dvojice vyšetřovatelů je takovou tou dvojicí co na první pohled absolutně k sobě nepasují, ale postupem času jak oni tak i vy zjišťujete, že se vlastně skvěle doplňující, funguje jim to spolu a vy jim nakonec i fandíte. Vzájemné špičkování dvou vyšetřovatelů a poté i sluhů pak už jen dodalo větší stupeň oblíbenosti těchto postav. Muriel pak ještě dokázal sepsat i postavu vraha, kterou jsem dokázal i z části litovat. Takže slušná práce pane autore.

Vražedné struny se mi velice líbily a i proto jsem jim v recenzi udělil 90 %.

Suma sumárum

Za mě tedy vítězí Vražedné struny. Jsou ve všech ohledech propracovanější než Jackaby a troufám si tvrdit, že výše zmiňovaní autoři Agatha Christie a Arthur Conan Doyle by mi v tomhle dali za pravdu. A co vy?

Komentáře (0)