Stallo mě dostal

recenze

Stallo (2013) / Bolkonská (1623 views)
Stallo mě dostal
Trvalo mi neuvěřitelných čtyři sta stran, než mi došlo, kdo je ten chlapeček, co se ztratil v první kapitole. Snad o to víc bylo to prozření ohromující. Nepochybuji o tom, že většině čtenářů to dojde dřív. Ale to vás ani trochu neochudí o potěšení ze čtení – kniha je krásně napsaná, extrémně čtivá, a skrývá mnohem víc překvapení než totožnost jedné postavy.

Už úvod je kouzelný, už tady vám bude běhat mráz po zádech. Klouček si bezelstně hraje kolem chatky, bezstarostně vklouzne do lesa. Mohl by se ztratit, mohlo by to být strašné drama, ale na takové levné triky je autor příliš chytrý. Kdepak. Kluk se vrátí domů a říká mamince, viděl jsem zvířátko. Asi rys, odpovídá nepřítomně maminka, těch se tu pár potuluje. Ne, namítá synek, rys to nebyl. Tak pták? Pták taky ne, mělo to kožíšek…

A vy se bojíte. Nevíte čeho, ale bojíte se.

A hned nato vás poleká obyčejný zajíc. Bez toho, aby změnil své fyzické rysy, aby ukázal zuby, nebo na někoho nesmyslně zaútočil.

Tohle vám pak pan spisovatel Spjut dělá pořád. Jde proti vašemu očekávání, drží vás v šachu. Často samozřejmě i tím, že vám neřekne všechno, co ví. Takhle sledujete Ejvor a Seveda, ve venkovském stavení kdesi daleko od všech. Velmi rychle vám dojde, že u nich pobývá docela dost neobvyklých bytostí, trollů, skřetů, proměňujících se zvířat, ale ještě chvíli tápete, co tam vlastně dělají, nakolik jsou nebezpečné, a proč od nich ti dva jednoduše neutečou.

Jak shrnout tak obsažné dílo? Nejde to. Dočetla jsem před týdnem a pořád se mi vybavují některé útržky. Veverka, roztomilé, ale trochu zákeřné stvoření. Veverka schovaná u Torbjörna pod bundou, schoulená v dlani, nebo s roztaženými pacičkami zapřená do sněhu, když brání bezmocnou holku před smrtelnou hrozbou.

Nebo vidím Gudrun, jak si sedí v klidu doma u televize, když najednou se dovnitř vřítí její dcera a vypráví, že ji v parku někdo pronásledoval. Stalo se jí něco? Ne, ne, díkybohu, je v pořádku. Alespoň prozatím… A jak to Spjut napsal. Jak se Gudrun při té zprávě tvářila. „Ústa se jí rozpukla do vážné štěrbiny. Jako by jí praskl obličej.“

Jasně, bála se o své dítě. Měla k tomu velmi dobrý důvod. Její Susso, neklidná povaha, se zapletla do vážných věcí. Je na stopě něčemu velkému, drží v rukou možný důkaz o existenci trollů. Jenomže nikdo jí nevěří a některým lidem dokonce zjevně překáží, kazí jejich plány.

Matek, jimž se srdce svírá úzkostí, na těchto stránkách najdete víc, a vámi to nejspíš taky zamává. I kdyby nakrásně neexistovali trollové, stallové a skřítci, pochybná individua, která naloží vaše dítě do auta a odvezou je bůhvíkam, tak jako tak existují. Spjut nicméně nejede po senzacích, nesnaží se šokovat, poslat vás do kolen nějakými brutálními výjevy. Je prostě výborný psycholog, vleze vám pod kůži a zanechá sice silný dojem, ale úplně jinak.

Tento román je jednoduše ohromným čtenářským zážitkem, přesně ta kniha, kvůli které budete v práci nepřítomně koukat z okna, případně na hodinky, kdy už konečně budete moci jít domů, vrátit se do příběhu. Příběh je poutavý, neotřelý, čarokrásný, nicméně opravdu bych podtrhla, že je (především) skvěle napsaný. Nedovedu si představit, co může Spjut napsat dál. Aby se neopakoval. A taky mám obavy, že film, který prý už je v plánu, asi jen stěží přenese tu atmosféru plíživého strachu, a určitě nebude mít šanci vyvolat ve vás takové pocity, jaký ve vás během čtení vyvstane třeba jen díky obyčejnému popisu zasněžené ulice.

Tohle je prostě plný počet bodů. Všechna čest autorovi, že se mu něco takového povedlo, a nakladatelství Host, že tuto knihu objevili. A taky překladatelce. Kdoví, jak se švédsky řeknou sáňkoběžky…

Komentáře (0)

kniha Stallo recenze